Valka o svět [Countryhumans]

kapitola 21.

[O 5 LET POZDĚJI]

Pohled Angel:

Už to bude sedm let, co maminka umřela... Už mi je jedenáct a umím lítat. Otec mě učí sebeobranu a boj beze zbraně a boj s nožem. Při tréninku mu musím říkat ,,učiteli" a ne ,,otče". Trošku mi to vadí, ale chápu to. Na krku nosím památku na matku... Zlatý náhrdelník s dutým zlatým srdíčkem a uvnitř je mamčin prach... Dnes je ale můj den... Hodlám porušit otcovo pravidlo... Nikdy nad mraky. Roztáhla jsem křídla a vzlétla. Zanedlouho jsem dorazila k mrakům. Nádech... Výdech... Nádech. A vletěla jsem do mraků. Byly tak jemné. Vyletěla jsem nad mraky... A spatřila jsem hroznou věc... Bombardéry... Nebyly německé ale... Americké. Byly obří, ale taky nádherné. Na každým mohutným křídle se nacházely dva motory. Směrovka byla strašně moc vysoká. Stále jsem si prohlížela ten bombardér, který byl vedle mě... Ale nade mnou byl taky jeden. Spodní střelec toho bombardéru si mě všiml a začal po mě střílet. Střely proletěly kolem mě a já začala různé kličkovat. Za chvilku po mě střílely další čtyři. Střely mě zasahovaly do pírek na křídlech, trhaly mi oblečení a otíraly se mi o kůži. Zůstaly po nich spálené nebo lehce krvácející ranky a šmouhy. Rychle jsem klesla do mraků a oni mě ztratili z dohledu... Ale čas na odpočinek ještě nebyl. Za mnou se ozval zvuk motoru. Otočila jsem se a rychle jsem začala kličkovat. Letěl za mnou jeden americký stíhač. Začal střílet. Začala jsem klesat, takže mě střely nezasáhly. Ať jsem udělala jakýkoliv manévr, letoun byl pořád za mnou a nemohla jsem ho setřást. Začala jsem pociťovat únavu. Je tu řidší vzduch. Letěla jsem níž. Letoun byl přímo za mnou. Když v tom ho zasáhlo pár střel. Podívala jsem se tím směrem, odkud vyletěly ty střely a rozzářili se mi oči. Letěla k nám hlídka tří letounů[Messerschmitt Bf 109G]. Za chvilku vyřídili ten letoun, který mě pronásledoval. Já se mezitím vrátila k naší chatce. Přistála jsem. Chtěla odejít do chatky, ale najednou vedle mě přistál jeden letoun z hlídky. Pilot otevřel kokpit, vystoupil sundal si leteckou čapku a hodil s ní o zem... A v tu chvíli jsem ho poznala.
Angel: ,,O-Otče..."
Rázným krokem ke mě přišel a dal mi pořádnou facku. Tvář mi zrudla a začala mě pálit, ale zasloužila jsem si ji.
OCN: ,,Co jsem ti říkal?!"
Angel: ,,Promiň..."
OCN: ,,To jsem ti neříkal!"
Angel: ,,Ať... Nelétám do a nad mraky..."
OCN: ,,Ano."
Angel: ,,J-jaký je můj trest?"
OCN: ,,Tvůj trest byl to, že jsi takhle dopadla... Ale..."
Objal mě.
OCN: ,,Jsem rád, že žiješ."

Objala jsem ho nazpět.
Angel: ,,P-promiň..."
OCN: ,,Neomlouvej se, ale nedělej to..."

Angel: ,,Dobře..."
Následně mě vzal do náruče, odnesl domů, vysvlékl mě a ošetřil mi rány. To bylo utrpení. Ale bylo to pro moje dobro.