Valka o svět [Countryhumans]

kapitola 11. [mezičást 3.]

Pohled OCN:

OCN: ,,Dobré ráno... Liebe~"
Dia pomalu otevřela oči a zrudla jak jahoda... Sladká jahůdka~...
Dia: ,,D-dobré ráno."
Přisunul jsem si ji blíž k sobě a políbil ji. Pak jsem ji pustil, sedl si na postel a usmál se na Diu.
Dia: ,,Mohla by som sa osprchovať?"
OCN: ,,Můžeš, tam je koupelna... Liebe~"
Ukázal jsem ji dveře. Usmála se na mě a odešla do sprchy. Chvilku jsem počkal a pak šel k ní do sprchy. Stála zády ke mě a sprchová se. Voda stékala po jejím dokonalém těle. Svlékl jsem se, šel k ní a zezadu ji objal. Úplně stuhla.
OCN: ,,Neboj se~... To jsem jen já~..."
Začal jsem ji pusinkovat na krk a dělal ji tam cucfleky. Zlehka jsem ji kousnul do pravého ramena, ale protože mám ostré zuby, tak jsem ji omylem prokousnul kůži. Slíznul jsem z jejího ramena krev... A pak jsem si všiml jizvy  do tvaru hákového kříže na jejím levém rameni. Pohladil jsem ji po té jizvě.
OCN: ,,Od koho to máš?"
Dia: ,,Od Reicha..."
OCN: ,,Proč?"
Dia: ,,No... On ma uniesol, v januári... A toto bol znak, že patrím jemu..."
OCN: ,,Už ti nikdo ubližovat nebude... Nedovolím to..."
Pousmála se, ale v očích měla nedůvěru. Ani se jí nedivím. Stoupnul jsem si před ní, objal ji kolem pasu a přisunul si ji k sobě. Měla tak jemnou kůži. Dal jsem jí pusu a začali jsme se umývat. Po deseti minutách jsme vyšli ze sprchy. Omotal jsem si osušku kolem pasu. Dia si omotala osušku tak, aby se zakryla celá. Osušili jsme se a oblékli jsme se. Objal jsem Diu kolem pasu a šli jsme do jídelny. V jídelně už byl můj otec s Estonskem. Všichni jsme se navzájem pozdravili a pak nám číšníci přinesli naši snídani. Byla to anglická snídaně. Občas jsem něco řekl svému otci a on zas něco řekl mě. Nic zajímavého to nebylo. Po snídani jsem s Diou šel na pokoj. Lehli jsme si na postel a objal jsem ji kolem pasu. Po hodině ležení, líbání a cucflekovaní, jsem se začal nudit.
OCN: ,,Nechceš se jít projít?"
Dia: ,,Môžem..."
Vstali jsme, vyšli jsme na chodbu a pokračovali dál. Vyšli jsme před zámek a pokračovali na zámeckou zahradu. Procházeli jsme okolo ozdobných keříků. Vše bylo pokryté tenkou vrstvou sněhu. Objímal jsem ji kolem pasu. Procházeli jsme se už asi půl hodiny. Naproti nám šel můj otec s Estonskem.
🇩🇪: ,,Synu, potřebuju s tebou něco probrat..."
OCN: ,,Dobře... jen doprovodím Diu k pokoji..."
Dia: ,,Netreba... Ešte sa poprechádzam..."
OCN: ,,Dobře, ale dej na sebe pozor... Liebe~"
Dal jsem jí pusu a následoval otce. Došli jsme do jeho kanceláře. Estonsko někam odešla. Otec se posadil do křesla a já si sedl naproti němu.
OCN: ,,Co potřebuješ..?"
Podal mi telegram. V rychlosti jsem si ji přečetl.
🇩🇪: ,,Je tři dny starý... Včera měli Američané, Mexičané a Kanaďané, v doprovodu československých a polských vojenských jednotek zaútočit na Normandii... Nic takového se ale nestalo. Povolej všechny vojáky a posilní naše pozice. Nepřátelé se nesmí prorazit, jinak je všechno v ztraceno..."
OCN: ,,Rozumím..."
Postavil jsem se a odešel.

Pohled 🇷🇺:

Všichni vojáci začali být živější, takže jsem se mohl nepozorovaně dostat mimo zámek. Estonsko jsem nenašel. Naposledy jsem zkusil štěstí a šel do zámecké zahrady, se Estonsko tam nebyla. Cestou zpátky jsem narazil na skupinku tři vojáků a jedné ženy... Teda holky. Mám pocit, že jsem ji už někde viděl... Byla to... Dia!? Co ta tu dělá? Dva vojáci ji drželi a ten třetí ji sahal pod sukni. Něco mi říkalo, abych to nedělal, ale musel jsem. Sundal jsem si kulomet ze zad, natáhl ho a zamířil. Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech... Zmáčkl jsem spoušť. Kulomet začal zpívat svou píseň. Dva vojáky jsem zasáhl, třetí utekl. Přiběhl jsem k Die. Vojáci neměli zapomenout bráně.
🇷🇺: ,,Jsi v pořádku?"
Dia: ,,Áno, ďakujem... Ako si sa sem dostal?"
🇷🇺: ,,Utekl jsem..."
Dia: ,,Aha... Tak sa tu radšej nezdržiavaj..."
🇷🇺: ,,Pojď se mnou..."
Dia: ,,Nie... Ostanem tu..."
🇷🇺: ,,Prečo?"
Dia: ,,Zdržovala by som ťa... Ďakujem za záchranu... Ale... Mal by si už ísť... Nechcem aby ťa znovu chytili..."
🇷🇺: ,,Když nechceš... Nutit tě nebudu... Měj se..."
Objal jsem ji. Věděl jsem, že ji už neuvidím... Ale část mé mysli říkala opak...
Dia: ,,Dávaj na seba pozor..."
Pustili jsme se a vydali se svou cestou.