,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

28.

Ahoj!!

Celý trénink se vyhýbal byť jen nepatrnému doteku, také se mi ani jednou nepodíval do očí. Když jsem na něj promluvil, ignoroval mě...opět. Byl to příšerný trénink. Nikdy dřív jsem nepomyslel, že by mě volejbal nebavil, ale teď to pro mě bylo jako prožívat nejtemnější černou hodinu. Po tréninku jsme se "nečekaně" vrátili do šaten. Ostatní si nejspíš všimli, jaké je mezi námi napětí, a tak se převlékli co nejrychleji, abychom měli soukromí. Nemuseli se tak snažit. Už jsem totiž neměl sílu zkoušet s ním promluvit, beztak by mi neodpověděl. Převlékl jsem se a chvíli jej pozoroval s nadějí, že se otočí...nic.
,,Mrzí mě to." řekl jsem a odešel. Pořád to tak hrozně moc bolelo...

Neměl jsem v plánu jít tak brzy domů, hlavně jsem nechtěl jít stejnou cestou, abych nenarušoval jeho prostor a také abych sám netrpěl ještě víc. Vím, můžu si za to sám, ale stejně...kdy se jako dozvím, že už je v pohodě a budu s ním moc normálně mluvit? 

Možná bych mohl zajít za Eiko, ale bude se mnou chtít mluvit? Naše poslední setkání nebylo zrovna nejveselejší. Řekla mi pár "hezkých" slov, já jí je bez ostychu oplatil a kdybych se nedržel zpátky...snad bych jí i řekl, že jí nenávidím. Aspoň tomuhle jsem se vyhnul. Nenávidět slepě člověka jen kvůli tomu, že si nechcete přiznat vlastní chybu a snažíte se jí hodit na někoho jiného...je opravdu zlé. 

Procházel jsem se parkem a jen tak pozoroval přírodu. Najednou, jako bych viděl svět jinými barvami. I přesto, jak černobíle den působil, najednou se dalo najít hned několik světlých stránek. Neboť všechny ty barvy přírody zářily a byly tak uklidňující, že jsem nemohl myslet na nic negativního. Ptačí zpěv mi hrál na cestu a jako by mi našeptával, že vše bude dobré. Sedl jsem si k jezírku a pozoroval hladinu, ve které se zrcadlilo průzračné nebe. Opravdu uklidňující a též nostalgické. Dříve jsme si sem chodívali hrát jako malé děti. 

-----------------------------------

,,Jdu pro pití, nehraj si s tím míčem blízko u vody." varoval jsem ho a poté jsem se rozeběhl do obchodu. Když jsem se vrátil, musel jsem se smát. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel. Míč byl ve vodě a Oikawa seděl v trávě kolena přitisknuté k tělu, hlavu položenou na nich a jen tiše naříkal. Pohladil jsem ho po tváři. 

,,Iwa-chan...on mi tam spadl, ale já nechtěl, byla to nehoda. Chtěl jsem pro něj jít, ale neumím tak dobře plavat." smutně řekl.

Setřel jsem mu slzy z tváře a usmál se na něj.

,,Tak co teď?" optal jsem se.

,,Nevím, máma mě zabije, koupila mi ho před týdnem a to nechci počítat kolikátý to je."smutně hlesl a znovu se rozvlykal. 

,,Podrž to pití, vylovím ti ho." řekl jsem. Rozeběhl jsem se a skočil do vody. Plaval jsem k míči a když jsem ho měl, plaval jsem rychle zpět. Vylezl jsem z vody. Oikawa už čekal u břehu a vzal míč do ruky. Poté ukázal na mou kapsu, něco se v ní hýbalo. Sáhl jsem do kapsy a i hned tu slizkou věc upustil. Lekl jsem se. Byla to malinká nazlátlá rybička. Oikawa se začal hlasitě smát. Já musel také. 
,,Něco si přej! Určitě je to zlatá rybka." 

,,Přeji si být po tvým boku až do konce." 

,,Hlupáčku, to nemáš říkat nahlas." 

,,Promiň a děkuji, Iwa-chan." 

--------------------------------------------------------------

"Iwa-chan" tolik mi to oslovení chybělo. Tolik jsem mu za to nadával, jelikož už jsme nebyli malé děti, tak mi to přišlo směšný, že mě takhle oslovuje, ale teď bych ho slyšel rád. ,,Iwaizumi, co ty tu děláš?" zaslechl jsem za sebou povědomý hlas. Otočil jsem se za ním. Eiko a s...no to mě podrž...s Bokutem? Co se to děje?

Pokračování příště...