,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

38.

Ahoj!!

Věnováno KasumiTachibanaCZ děkuji za všechny ty hlasy <3 

Divil jsem se, že jsem vůbec přežil tři hodiny ignorování Oikawy a neustálého chichotání Hanamakiho. Nadešel čas tréninku. Doufal jsem, že aspoň před ním se mnou začne Oikawa mluvit. Přeci jsme se domluvili, že půjdeme po tréninku společně koukat na západ slunce a fakt bych byl nerad, kdyby to zrušil. Vláčel jsem se do šatny, když v tom mi dal někdo ruku kolem ramen. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo si tohle dovolil, a spatřil jsem šklebící se obličej Hanamakiho. Ukázal jsem mu jednu ze svých vrásek, když jsem se zamračil. Čekal jsem, jestli to nějak vysvětlí. 

,,Dnes si opravdu zaválel a neboj...to střeštěný pako si hraje jen na uraženého. Tak mě napadlo, že bych ti mohl zařídit prázdnou šatnu, abyste si mohli promluvit. Ne, že bych to dělal kvůli vám, ale nechci, aby byl zase trénink jako jeden z posledních." konečně prozradil svůj důvod. 

,,Víš, že ti lhaní moc nejde, myslíš, že jsem si nevšiml, že nás neustále sleduješ? Nezlobím se a byl bych ti opravdu vděčný, kdybys to ne pro "mě" udělal." řekl jsem a věnoval mu jednoduchý úsměv. 

,,Máš to mít, ale přijďte včas. Já to jdu zatím zařídit." ještě na mě mrkl a poté se rozeběhl směrem vedoucím k šatnám. 

Není nad to mít tak skvělý tým, který se vás snaží podržet i v osobních záležitostech. Šel jsem si ještě uklidit nepotřebné věci do skřínky, kde jsem našel i Oikawu. Pokusil jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. Stále jsem se bál, že opravdu zruší náš odpolední program. 

Bylo mi ho najednou tak líto. Neměl jsem rád, když dělal ty jeho psí oči, vždycky mi po nich roztálo srdce. A věřte mi, když říkám, že to u Iwa-chana vypadalo obzvlášť roztomile. Usmál jsem se na něj a rozcuchal mu vlasy.

,,Nepůjdeme se převléknout, ať na nás zase nečekají tak dlouho?" vyřkl jsem svou otázku, abych prolomil ticho. 

,,Asi bychom měli, jen si něco uklidím do skřínky." řekl jsem a tentokrát jsem se opravdu usmál. Došli jsme do šatny, která byla prázdná, jak slíbil Hanamaki.

,,Naštval jsem tě předtím, když jsi se mnou tak dlouho nemluvil?" musel jsem se optat.

,,Dlouho. Čtyři hodiny nejsou tak dlouhá doba a popravdě trochu ano. Čekal jsem, až budem o samotě." 

,,A čím jsem tě naštval? Vadilo ti snad, co jsem řekl?" zmateně jsem se optal.

,,Ne, vadilo mi, že jsi to neřekl mě..."

,,Dobře, jak chceš...i když jsem si to zpočátku nechtěl přiznat, ukradl jsi mi srdce už od našeho prvního polibku, a když jsem tě ztrácel, byl jsem si toho vědom ještě víc. Miluji tě, miluji tě tak hrozně moc, že při jediném pohledu na tebe mám chuť umačkat tě v náručí a přivlastnit si tvé rty."

Pokračování příště...