,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

20.

Ahoj!!

Celý další týden jsem se snažila nějak kontaktovat Iwaizumiho, ale buď mě ignoroval nebo mě probodával pohledem, jako bych snad mohla za všechno já. Do toho jsme se opět pohádali s Oikawou...nebo ne pohádali, ale on jaksi o společnost nestál a o rady už vůbec ne, a tak jsme se moc nebavili. Přemýšlela jsem, jak celou tuhle situaci vyřešit, ale dokud nezjistím, co se stalo, nemá to konce. Měla jsem menší tušení, že mezi těma dvěma to tenkrát nebyla jen hádka. Možná se ti dva do sebe zamilovali, i když přes množství Oikawovo bývalek by mnozí řekli, že to není možný...jenže kdyby to tak opravdu bylo, začalo by to všechno do sebe zapadat. 

-----------------------------------------------------

Naštvala jsem se po tom Iwaizumiho věčném odmítání a rozhodla se, že dnes bez odpovědi neodejdu. Šla jsem na jejich trénink. Když jsem viděla, jak hrál Oikawa, připomínal mi nějakého začátečníka. Vůbec nebyl v kondici. Pobledlý obličej, kruhy pod očima opět zakryté make-upem, držení těla nestálé...vypadalo to, že každou chvíli odpadne. A Iwaizumi místo toho, aby se pořádně podíval na svého spoluhráče, ho peskoval za to, že hraje příšerně a ať se vzchopí. To neviděl, jak na tom Tooru je, nebo to schválně přehlížel. Nakonec skončil na lavičce, kde sotva popadal dech a zůstal tak až do konce tréninku. 

Když trénink skončil, vydala jsem k šatnám, ze které vycházeli už převlečení hráči. Těsně před ní vyšel Hanamaki s Matsukawou.

,,Raději si zacpi uši, nejspíš přijde hádka, jinak ahoj." řekl s úšklebkem Matsukawa, kdežto Hanamaki se omluvně podíval a šťouchl loktem do svého společníka.
,,Jsou tam sami?" optala jsem se, než stačili odejít. Hanamaki kývl souhlasně nazpátek a dal svému společníkovi ruku kolem ramen. Přemýšlela jsem, jestli mám vstoupit nebo ne, přeci jen...jednalo se tu o klučičí šatnu. Jenže pak padla rána a spustil se křik. 

---------------------------------------------------

Seděl jsem na lavici v šatně a přemýšlel nad tím, do jaké situace jsem se to vlastně dostal. Na Eiko věčně křičím, nemůžu spát, nemůžu se soustředit, nemůžu nic. O chvíli později přišel Iwa-chan, který mě probodl pohledem. Nejspíš mu došla trpělivost.

,,Proč to děláš?" křikl jsem po něm a bouchl do skříňky.

,,Co zase dělám?"

,,Nechodíš včas na tréninky, když už na nějakej přijdeš, chováš se jako idiot. Ani se pořádně nesoustředíš, na ostatní nejsi zrovna milý a jen se honíš za tím, komu dalšímu zlomíš srdce. Za chvíli se korunuješ na krále idiotů, blahopřeji!"

,,Asi máš pravdu, ale můžeš za to ty, protože jsi slepý. Nic nevidíš, neposloucháš mě, nesnažíš se mě pochopit a jediné, co ti jde nejlíp...říkat mi, co dělám špatně. Ale vsadím se, že ses ani jednou nezamyslel nad tím, proč to dělám."

,,Tak mi řekni, proč to děláš?"

,,To by bylo moc jednoduché..." řekl jsem skoro neslyšně. Rozešel jsem se opačným směrem a někde uvnitř doufal, že mě zastaví. Opravdu mě zastavil.

,,No tak, Tooru..."

,,Otevři oči, Hajime..." řekl jsem se slzami na krajíčku, když v tom se rozrazili dveře a dovnitř vstoupila Eiko. 

,,Co tady ksakru děláš?" 

,,Co bys asi řekl...Tooru, sbal se a jdi pryč, potřebuju si s ním promluvit." řekla jsem rázně. Nevydržela jsem poslouchat to, jak po něm řve, když za všechno může očividně on. Oikawa jen s lehkým úsměvem kývl, vzal si věci a odešel. Divím se, že ho Iwaizumi nezadržel. 

,,Už mi řekneš, co máš na mě tak důležitého, že jen tak vtrhneš do naší šatny?" 

Pokračování příště...