,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

48.

Ahoj!!

Abych pravdu řekl, roli trýznitele jsem si opravdu užíval...aspoň z počátku. A ano vím, že bylo zlé ho tam nechat se svým problémem, ale já měl ten samý. Kdybych tam zůstal, dopadlo by to tak, že bych ho nejspíš přefiknul. A čím víc jsem ho mučil, tím víc jsem si uvědomoval, že mučím i sebe. Nevím, jak dlouho v tom vydržím pokračovat, ale nechci přestat tak brzy.

Nebyl ani čas oběda, tak mě napadlo si napustit vanu a trochu si zarelaxovat v teplé vodě. Zkontroloval jsem telefon a když jsem neviděl žádné nové zprávy od Toorua, vydal jsem se do koupelny. Ponořil jsem se do horké vody a nechal vykukovat jen hlavu a ruce. Taková úleva, pomyslel jsem si. Na chvíli jsem vypl a nechal plout své myšlenky na povrch. Vše by bylo fajn, kdyby se v nich tak často neobjevoval Oikawa. Stále jsem před sebou viděl jeho polonahé tělo a ty dokonalé křivky. Aniž bych si to zpočátku uvědomil, opět jsem se dotýkal sám sebe na místech, kde se mě dotýkal Oikawa. 

-------------------------------

Uběhlo pět minut a Iwa-chan stále neodpovídal. Přemýšlel jsem, co by mohl mít tak důležitého na práci, že nemohl odpovědět. Napsal jsem mu další zprávu a opět bez zpětné reakce. Rozhodl jsem se jít k němu domů. Otevřela mi jeho mamka.
,,Dobrý den, je Iwa-chan doma?" optal jsem se jí a nasadil svůj neodolatelně sladký úsměv. Přejela si mě pohledem, tak jak to dělá Iwa-chan a zastavila se na mém krku. Mírně se zamračila a pohledem na chvíli sklouzla do strany, jako by nad něčím přemýšlela a snažila si spojit určité věci. Nakonec se na mě usmála a pozvala mě dál. 

,,Myslím, že je v koupelně, tak na něj počkej v pokoji." 

,,Dobře." 

,,A nedáš si něco?" 

,,Ne, ne. Děkuji." řekl jsem a opět se usmál. Poté jsem pokračoval do jeho pokoje. Protočil jsem očima, když jsem viděl, jak je vše na svém místě. Z jeho podlahy by se dalo i jíst, jak čistotný byl. Sedl jsem si na židli a zadíval se na jeho psací stůl. Měl tam fotku nás dvou, když jsme byli děti. Vypadal tak rozkošně s tím jeho širokým úsměvem, pomyslel jsem si. Poté se tam našla i fotka týmu, nás dvou na konci prváku a vlastně všechny zbylé fotky zobrazovaly nás dva. Nikdy dřív jsem si jich nevšiml. To je jedno. 

Nebavilo mě čekat, a tak jsem se za nim odebral do koupelny. Přemýšlel jsem, jestli zaklepat. raději jsem tedy zaklepal. Nic se neozývalo, a tak jsem to bral jako souhlas. Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř. Zrovna si ručníkem sušil vlasy, nejspíš proto mě neslyšel. Byl pořád nahý a věřte mi, tohle byste chtěli vidět taky. Přistoupil jsem blíž k němu a začal mu pomáhat, když v tom ucukl leknutím a nechal ručník spadnout. Dobře, asi je po mně. 

,,Můžeš mi vysvětlit, co tu sakra děláš? Okamžitě mazej do pokoje!" křikl jsem po něm. Nejen, že mi málem způsobil infarkt, ale ještě k tomu mě viděl nahého. 

,,Děje se něco, zlatíčka?" zaslechl jsem matku z kuchyně. 

,,Ne, vše v pořádku." zvolal jsem nazpátek a opět sjel pohledem toho idiota. 

,,Neodepisoval si mi, tak jsem přišel sem. Když je vše v pořádku, tak tu můžu zůstat, ne? Stejně se tě nemůžu dotknout, tak se budu aspoň koukat, co ty na to?" 

,,Co já na to? Že tě asi ušktrím ručníkem, chodím já snad tobě do koupelny, když jsi ve sprše?" 

,,Zvykej si, jednou spolu budeme žít."

,,Nebyl bych si tím tak jistý, neboť ty mě za chvíli přivedeš do hrobu a už běž. Člověk nemá ve svým vlastním domě ani trochu soukromí..." 

Pokračování příště...