,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

24.

Ahoj!!

Věnováno yuki_aguero <3 

Poté, co mě tak spražila a nechala mě tam být, jsem nesutále musel přemýšlet nad událostmi těch několik dní zpátky. Proč jsem se mu nesnažil nijak pomoci? Místo toho jsem ho jen deptal víc a víc. Nesnášel jsem se za to, jak sobecký jsem byl. Měl bych to nějak napravit, ale jak? Určitě mě musí nenávidět. Místo sezení na lavičce v šatně, jsem si sbalil věci a vydal se domů. Chtěl jsem mu napsat, ale pak jsem si říkal, že by bylo lepší si s ním promluvit z očí do očí. 

---------------------------------------

Jenže Oikawa do školy druhý den nedorazil. Po škole jsem zamířil k němu. Nechtěl jsem, aby kvůli mě ještě zameškával školu, když na tom jeho známky poslední dobou nebyly nejlíp. Jenže doma nejspíš nebyl. Nikdo mi neotvíral. Začaly mě napadat velice nehezké věci, co vše by si mohl provést kvůli mému hloupému chování...to by přeci neudělal, že ne? Vrátil jsem se domů a stále se nemohl zbavit těch špatných myšlenek. 

Snažil jsem se věnovat jiným věcem, abych aspoň na chvilku zahnal ty příšerné myšlenky. Nešlo to. Napsal jsem mu zprávu a doufal, že si ji aspoň zobrazí, abych věděl, že žije. Možná jsem jen panikařil, ale člověk nikdy neví, co se může stát. Netrpělivě jsem chodil po pokoji a u toho si hrál s prsty. byl jsem celý bez sebe. Nevnímal jsem čas ani nic jiného kolem sebe. Myslel jsem jen na Oikawu. Najednou se otevřely dveře a v nich stála rozčílená matka. 

,,Budeš té lásky a půjdeš se s námi navečeřet dobrovolně nebo tě mám dotáhnout násilím." vyštěkla po mně a já jen zvedl ruce v obranném gestu. Určitě na mě volala hned několikrát zezdola, jinak nebyla tak naštvaná. 

,,Promiň...nemám hlad." řekl jsem a povzdechl si. 

,,Děje se snad něco?" 

,,Doufám, že ne..."

,,Doufáš, že ne? Včera jsem mluvila s Tooruovo matkou, nebyla zrovna nadšená, prý se chová poslední dobou hrozně divně a ty mi taky přijdeš jiný, děje snad něco mezi vámi dvěma?" 

,,Trochu víc jsme se nepohodli, dnes ani nepřišel do školy, ale já jsem v pohodě. Jen prostě nemám hlad. Půjdu si dát sprchu a pak si lehnu." 

,,Trochu víc? No jak myslíš, nechám tě o samotě, kdyby něco, stačí zavolat." 

,,Děkuji." řekl jsem a pokusil se o úsměv. 

Následně jsem šel do sprchy. Místo toho, abych se odreagoval, jsem si vzpomněl na všechny hádky s Oikawou. Vzteky jsem praštil do zdi. Po tváři se mi spustily slzy, které se mísily s kapkami vody. Kéž bych to mohl vzít zpět. Setřel jsem si slzy a vypl vodu. Když jsem se osušil a převlékl, namířil jsem si to do postele. Zkontroloval jsem mobil, stále si zprávu ani nezobrazil. Nevydržel jsem to a napsal mu minimálně dalších deset. Stále nic. Jestli se zítra ukáže ve škole, zabiju ho za jeho věčné ignorování. Už zase se vztekáš! Takhle mu určitě dáš najevo, že ses o něj bál. Křičel jsem na sebe ve svých myšlenkách. Budu rád, když ho znovu spatřím. Stále jsem držel mobil v ruce a hleděl na display. Nevím jak, ale nakonec jsem usnul.

Pokračování příště...