Neblázni! (Fred Weasley) ✔

45. část- Déjà vu v Prasinkách

Vydám se rychle do ložnice, abych si našla něco teplého na sebe. Nakonec se rozhodnu pro vínový svetr, přes který si přehodím kabát. Kolem krku uvážu nebelvírskou šálu a můžu vyrazit.

Na školních pozemcích už je spousta studentů, kteří se tlačí kolem profesorky McGonagallové, aby získali povolení opustit areál hradu. Nemůžu si ale nevšimnout, že v partě šesťáků vidím jen jednu vysokou postavu se zrzavými vlasy. Bohužel pro mě, je to George. Freda nemůžu nikde najít a začíná mi být úzko. Můžu se uklidňovat jen tím, že byl u mého rozhovoru s kamarády přítomen a tím pádem je se situací seznámen.

"Užijeme si to holky." vmáčkne se Ben mezi mě a Maddie, když se dostaneme na štěrkovou cestu, která vede k Prasinkám.

"Tím si nejsem tak jistá." zamumlám a ohlédnu se za nás, jestli se mi třeba nepoštěstí a Freda nezahlédnu.

"Taky si myslím." rozzáří se Maddie, která mou kousavou poznámku evidentně neslyšela.

Benovi ale zřejmě neunikla, protože si povzdechne a zakroutí nade mnou hlavou.

Je mi jasné, že jsem svým kamarádům mohla situaci vysvětlit a oni by pochopili, co se za mým odmítavým přístupem skrývá. Ale asi nikdo by svým nejbližším nechtěl vysvětlovat, že od té doby, co se dali dohromady, mu lezou tak maximálně na nervy. Navíc nechci vidět jejich obličeje po tom, co bych přiznala, že se plánuju vyspat s Fredem.

Sice náš vztah svým způsobem přijali, ale nemůžu přehlížet to, jak se na něho dívají, když je se mnou. Vnímají ho pořád jako kluka, kterým byl. Předpokládají, že mi zlomí srdce a neberou náš vztah ani za mák vážně. A to je mi líto.

Mohla bych říct, že mě to i bolí a byla by to svým způsobem pravda. Sice to nezmění můj názor na něho, ale rozhodně to ovlivňuje vyjadřovaní mých citů. Asi nikdo by nechtěl vykládat svým nejlepším kamarádům, jak je zamilovaný do osoby, kterou oni nemají rádi. I přes fakt, že je to zrzavý bůh, ze kterého se mi tají dech. 

To by jako pádný argument pravděpodobně nepřijali.

"Vidím to na máslový ležák. Co myslíte vy?" zeptá se Maddie a už se žene ke dveřím hostince.

S Benem si vyměníme všeříkající pohled, ale následujeme ji. Všichni tři se usadíme za kulatý stolek v rohu místnosti a objednáme si máslové ležáky. Snad nám alespoň ty pomůžou zapomenout na ten mráz, který venku panuje.

"Jako za starých časů, že?" nadhodím do vzduchu a obdařím své nejlepší kamarády pohledem.

Je fajn být po dlouhé době zase spolu. A musím uznat, že to s nimi není zas tak hrozné, jak jsem se obávala. Je na nich vidět, že se snaží, abych se necítila mimo dění, čehož si moc cením. Povídáme si o všem možném a náš hovor se uvolňuje s každým lokem víc a víc.

Když se po několika minutách zadívám z okna, všimnu si, jak přes ulici přechází vysoký kluk v tmavém kabátu. Samozřejmě mu kolem obličeje poletují zrzavé vlasy a potutelně zírá za sklo, kde sedíme.

To je moje chvíle, teď nebo nikdy.

"Musím si něco zařídit." vyhrknu a vyskočím na nohy. Zachumlám se zpátky do svého zimního oblečení a než se moji společníci stihnou vzpamatovat, vyběhnu do tlačenice venku.

Rozhlédnu se několikrát kolem sebe a snažím se v davu najít osobu, která mi znovu zmizela.

Jak to tak ale vypadá, Fred na mě čekal. Chytí mě za ruku a rychle se se mnou rozeběhne dál od hospody. Táhne mě skrz úzké uličky, dokud se celí udýchaní nezastavíme na odlehlejším místě. Nemůžu si pomoct, ale mám takový pocit, že už jsem tady někdy byla. 

Zrzek si mě přitáhne do objetí a chytne mou hlavu do dlaní. Skloní se a políbí mě na rty. Ty jeho jsou v porovnání s mými ledové, ale přesto mě ten polibek celou rozehřeje. Jeho prsty mě hladí po tvářích a já roztávám víc a víc.

"To byla jenom taková menší sentimentální zastávka." zamumlá mi do rtů a odtáhne se.

Zmateně se na něho podívám a až po několika vteřinách si uvědomím, jak to myslel. 

Tady to celé začalo. V této ulici v Prasinkách. Když jsme zde byli na podzim, poprvé jsme podlehli vzájemné náklonosti a políbili se. Je to sice už několik měsíců pryč, ale připadá mi to jako včera, co jsme tu stáli. Pamatuju si přesně, jak jsem se cítila. Byla už skoro tma a atmosféra mezi námi každou vteřinou houstla víc a víc. Nemohla jsem tehdy popadnout dech a byla tak moc zblázněná do Freda, že bych udělala téměř cokoliv, aby si mě všiml.

A on to skutečně udělal.

A teď, po takové době, tu stojíme znovu. Moje city se ale nezměnily. Jsem pořád ta holka s velkými sny a zbožným přáním, abychom nebyli jen přátelé. Stále jsem do něho zakoukaná víc, než je zdravé a nedokážu se od něj držet dál. Je jako droga, které se nemůžu nabažit a se kterou nechci skoncovat. Ani nemůžu.

Člověk by řekl, že bych si na jeho šarm a celou osobnost mohla zvyknout, ale to se očividně nikdy nestane.

"Copak, Livingstonová?" přejede mi ukazováčkem přes dolní ret.

"Neřekla bych, že budete tak sentimentální, Weasley." usměju se a pohladím ho po zádech.

"Ještě je toho spousta, co o mně nevíš." opáčí.

Než se vzmůžu na odpověď, znovu mě chytne za ruku a vracíme se zpátky do středu vesnice. Kličkujeme mezi těly přítomných a občasné výkřiky a nadávky nebereme na vědomí. Když se dostaneme až před dveře Medového ráje, Fred se prudce zastaví a jakoby se nic významného nedělo, vejde do tepla obchodu. Toto jednání sice nechápu, ale přesto ho následuju dovnitř.

Připojíme se ke skupince mladších dětí okolo třinácti let a děláme, jako kdyby nás uchvacovala lízátka a pendreky, které jsou omotány kolem vysokého stojánku. Tedy, Fred tak dělá. Já se dívám na něho a jsem ještě zmatenější než před chvílí.

"Teď!" zašeptá s důrazem a rychle se vydá směrem k pokladně. 

Jelikož jsou naše dlaně pořád spojené, nemám moc na vybranou a následuju ho. Projdeme prostorem za kasou a než stihnu protestovat, Fred otevře malá dvířka v podlaze, skrz která se dostaneme do potemnělého sklípku.

Všude kolem nás jsou barely a papírové krabice, které přetékají sladkostmi. Ve vzduchu je cítit těžká vůně plná cukru, ale je tady už o něco chladněji než nahoře.

"Proč jsme tady?" zašeptám, aby nás nikdo neslyšel.

"Je mi ctí, předvést ti tajný tunel do Bradavic." zazubí se na mě Fred a pokyne hlavou směrem k otvoru před námi. 

Kdyby na něho neupozornil, s největší pravděpodobností bych ho přehlédla. Je to jako nějaké kouzlo, které máte ukryto před očima, ale sami o tom nevíte.

"Jak jsi to tady objevil?" podivím se, když se k otvoru přiblížíme.

"Léta a léta praxe. Však už jsi mi jednou sama říkala, že znám hrad líp než kdokoliv jiný." usměje se a pokyne rukou, abych šla první.

"Prosím, madam." pronese důležitě a čeká než projdu.

Zakroutím nad jeho chováním hlavou a vejdu do ponuré chodby. Pomocí kozla lumos si svítím na cestu a spolu s Fredem v patách pokračuju po hliněné podlaze dál.

"Ty jsi vážně idiot!" rozkřiknu se, když ucítím jeho dlaně zezadu na zádech. Samozřejmě je tam položil za účelem, abych se lekla. Ráda bych tvrdila, že se mu to nepovedlo, ale bohužel jsem vyletěla několik stop do vzduchu.

"Jo, ale to se ti na mně tolik líbí." uslyším za sebou a můžu jasně poznat, že se při vyřčení těch slov usmívá.

Nic mu na to neřeknu a soustředím se raději na svoje nohy, abych ještě o něco nezakopla a nesvalila se na zem. 

Co bych mu taky tak říkala? Že se trefil do černého?

-Lili <3
Tak jak si myslíte, že to mezi Max a Fredem bude dál? Přijímám všechny návrhy a teorie! <3