Neblázni! (Fred Weasley) ✔

79. část- To nestačí

Následující den už to nejsem já, komu se Fred vyhýbá. Strany se obrátili a nyní je on tím, kdo se se mnou pokouší navázat rozhovor.

Je už pozdní odpoledne, slunce se ztrácí za horizontem a sněhová pokrývka kolem hradu se leskne v záři posledních přívětivých paprsků. Mířím s Maddie a Benem do společenské místnosti, kde máme v plánu dodělat ještě několik úkolů, které máme v průběhu tohoto týdne odevzdat, když nás doběhne Fred.

Ve tváři má stejný výraz, který jsem u něj viděla i posledně a z jeho postoje vyzařuje něco, co mi napoví, že tady rozhodně není náhodou.

"Ale ale.. Kdopak se nám to ukázal?" nadhodí ironicky Maddie a nově příchozího si sjede pohledem.

"Ne, vážně, kámo. To se ti moc nepovedlo." přizvukuje své přítelkyni Ben.

Fred se nadechne k tomu, aby něco řekl, ale nakonec vzduch z plic zase vypustí a upře pohled do prázdna. "Jo, to mi taky došlo." zamumlá a vrazí si ruce do kapes.

Ben s Maddie se na mě podívají, aby se ujistili, že mě s ním můžou nechat samotnou. Když jim v odpověď souhlasně kývnu, věnují mi poslední  povzbudivý pohled a vydají se chodbou beze slova dál.

Na jednu stranu bych na ně nejraději zavolala, aby na mě počkali a doběhla je. Na tu druhou jsem si ale vědoma toho, že je pravděpodobně lepší vyřešit to s Fredem relativně v soukromí, než opět stropit scénu před nechtěným publikem. To už nám stačilo posledně.

Jakmile nám oba zmizí z dohledu, Fred se mnou naváže oční kontakt a donutí mě tak odtrhnout pohled od kamenné podlahy, která se mi zdá v tuto chvíli mnohem zajímavější než cokoliv dalšího.

Protože i když on sám vypadá úchvatně, jako ostatně vždycky, nemůžu si pomoct a vidím spolu s tou ideální skořápkou i stíny pochyb a nedůvěry, které se vkrádají skrze praskliny v jeho srdci.

Všímám si toho, že jsou jeho vlasy ve stejně šíleně oranžovém odstínu jako dřív, ale zároveň mi pohled na ně evokuje to, jak jsem je poslední dobou jen viděla mizet v davu studentů, když se mi jejich majitel snažil vyhnout.

Jeho široká ramena si naopak nejdříve prodrala cestu až k mému nitru a potom mě nechala samotnou uprostřed bouře. 

A takto stále dokola.

Jeho dlaně mě dokázaly držet tak pevně, že jsem jeho doteky mnohdy nedokázala vypudit z hlavy ještě dlouhé hodiny po té, co jimi přejížděl po mém těle. Zároveň mě však pustil ve chvíli, kdy se zjevily první pochybnosti a nejistota.

A ačkoliv se jeho rty v kombinaci s těmi mými zdály tak správné, slova která z nich dokázal vypustit bolela. Dokonce tak moc, že jsem často uvažovala, jestli jejich polibky pokryjí škody, které jsou jinak schopné způsobit.

A i když mi jeho pohledy většinou zajišťovaly důvod proč vstát každé ráno z postele, byly tady i dny, kdy mě jeho oči přehlížely. Nechávaly mě stát opuštěnou v davu a nevšímaly si toho, jak špatně na tom jsem.

A přitom jediné, co by mi stačilo, byl on. Jeho přítomnost a ujištění, že bude zase všechno v pořádku, protože budeme my dva spolu a nic nás nerozdělí.

Jak jsem ovšem těm rtům, očím a zkrátka jemu celému mohla teď věřit, že někdy něco takového nastane? Jak jsem mohla doufat ve světlejší zítřky, když bylo posledních několik týdnů temných jako bouřková noc?

"Max," zašeptá a přistoupí ke mně na dosah paží.

Takhle zblízka si můžu všimnout strhaných tváří a stínů, které se táhnou přes jeho obličej. Tmavé kruhy pod jeho očima navíc napovídají, že asi neměl zrovna ideální noc. Ale to já taky ne.