Neblázni! (Fred Weasley) ✔

15. část- Promiň, nemůžu

Ráno mě vzbudí sluneční paprsky, které do místnosti pronikají velkým oknem uprostřed místnosti.

Ležím na pohovce ve společenské místnosti napůl zabalená v dece. Dívám se do vyhaslého krbu a do zad mě příjemně hřeje.. něčí tělo? 

Opatrně se otočím a spatřím zrzka, který klidně leží a spí natěsnaný přímo na mě. Ruku má přehozenou přes můj bok a pravidelně oddechuje. Sakra, co se včera stalo?

Následně si vybavím včerejší noc. Jak jsme si povídali o všem možném a užívali si klid, který nám soukromí prázdné kolejní místnosti nabízelo. Poslední, co si pamatuju byla chvíle, kdy jsem ležela hlavou na Fredově rameni a on mi povídal o jeho hodinách lektvarů se Snapem.

Jaká romantika.

Potom jsem asi musela usnout, ups. Teď se ale nabízí dvě otázky. Proč taky spolu ležíme před krbem jako dva milenci? Vadí mi to, nebo tady ještě chvíli zůstanu?

Než se ale stihnu rozhodnout, osoba za mnou se zavrtí. Rychle zavřu oči a snažím se předstírat spánek, aby Fred nepoznal, že už jsem vzhůru. 

O chvilku později ucítím, jak jeho tělo celé ztuhne, takto zůstane několik desítek vteřin a já si uvědomím, že se asi probudil. Zároveň doufám, že neslyší mé zběsile tlukoucí srdce.

Následně můj společník hlasitě polkne a opatrně se posadí. Ještě chvilku tak zůstane, ale potom mě přeleze a stoupne si na podlahu vedle gauče.

Když mě přelézá, jeho tělo se jemně otře o to moje a já mám co dělat, abych neotevřela oči, nepodívala se na něj zblízka a tím se neprozradila.

Přemýšlím, jestli mě vzbudí nebo mě tady jen tak bez jediného slova nechá samotnou ležet. Ve výsledku ale ani jedna varianta není správná, protože než se vydá k odchodu ke své ložnici, dřepne si vedle mé hlavy. Tak aby mě to nevzbudilo jemně pošeptá: "Promiň, nemůžu, Max." a zlehka mě políbí do vlasů.

V tu chvíli se mi srdce rozbuší ještě víc než před chvilkou a myšlenky mi zmateně víří hlavou. Co nemůže, proč nemůže? 

Podle skřípající podlahy poznám, že se vydal k odchodu. 

Ještě chvíli pro jistotu předstírám spánek. Následně otevřu oči a posadím se. Podívám se na místo, kde ještě před chvilkou Fred ležel. Jeho část pohovky je pořád ještě teplá, což je to jediné, co mi jeho přítomnost potvrzuje.

Hodiny na stěně mi poví, že je teprve půl sedmé ráno, takže mám relativně štěstí. Můžu jen doufat, že všichni ještě hluboce spí a nikdo nás tu, ani v noci neviděl.

Zvednu se na nohy, ale podlaha je natolik studená, že si zase rychle sednu a zabalím je zpátky do teplé deky. Povzdechnu si, dneska už asi spát nepůjdu. Pomocí kouzla tedy zapálím krb, uvelebím se a ponořím zase do děje rozečtené knihy.

Zhruba po dvou kapitolách se na schodech, vedoucích z věže ozvou zvuky kroků. Opatrně vzhlédnu a modlím se, aby to byl někdo, koho znám. Nechce se mi totiž vysvětlovat náhodným lidem, co tady dělám rozcucháná v sobotu před půl osmou ráno.

Za rohem se ale nevynoří nikdo jiný než Maddie. Evidentně už je vzhůru nějakou dobu, protože má vlasy pečlivě stažené do drdolu, líčení bez chyby a její oblečení pod hábitem je taky pečlivě uhlazené.

Pořádně nevím, jak bych na ni měla reagovat, takže se jen zdráhavě usměju a modlím se, aby ode mě zase hned neutekla.

Ona se pozastaví a povytáhne na mě obočí. "Co ty tady?" zeptá se jako by o nic nešlo.

Její první krok mi dodá trošku odvahy, takže jí relativně v klidu odpovím.

"Usnula jsem na pohovce." pokrčím rameny a zvednu k ní knížku, abych demonstrovala, jak k tomu došlo.

Moje kamarádka se ušklíbne a povytáhne si hábit.

"Ty a ty tvoje knížky." prohlásí neutrálně a mně dojde, že toto tlachání nikam nevede. Musíme si promluvit o tom, co se stalo na tom večírku, jinak už se k tomu nikdy nedostaneme. Musí vědět, co se přihodilo v tom zatraceném pokoji. Takto už dál nemůžu.

"Mad, vyslechni si mě prosím. Už je to víc jak týden, nezvládám to bez tebe a chci, abys znala pravdu." řeknu jí upřímně a čekám na její odpověď.

Propaluje mě pohledem a je vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. Evidentně se nemůže rozhodnout, jestli vzít nohy na ramena a dál pokračovat v ignorování mé osoby, nebo jestli si má sednout vedle mě a poslouchat. Sama jsem zvědavá, jak její vnitřní boj dopadne.

Nakonec si ale přece jen povzdechne a posadí se na volné místo vedle mě. Překříží si nohy, opře se hluboko do polštářů a začne civět do plamenů, které plápolají v krbu.

V břiše mi zahoří naděje a rozhodnu se, že raději nebudu moc dlouho chodit kolem horké kaše a radši jí to narovinu řeknu co nejrychleji.

"Nikdy bych ti nic takovýho, jako líbat Bena, když se ti tolik líbí, neudělala, to přece víš." začnu opatrně.

"To jsem si dřív taky myslela." odsekne kousavě. "Ale tvoje činy jsou už trošku jinde." podívá se mi do očí.

Au, tak toto bolelo.

"Mad, prosím. Musíš mi věřit,  jenom jsem ho pomáhala odvést do pokoje, aby se totálně neznemožnil. Potom začal blábolit něco o tom, proč chci Freda a ne jeho. Asi musel být fakt dost mimo. Potom se na mě vrhl a než jsem ho stačila odstrčit pryč, tak ses objevila ty!" začnu mlít pátý přes devátý, zběsile u toho gestikuluju rukama a asi vypadám trošku vyřízeně, protože si moje kamarádka odsedne o kousek dál a stiskne rty do úzké linky.

"Nevím, co si o tom mám myslet, Max. Pochop, že když jsem vás dva viděla, nebylo to pro mě úplně snadný. Asi budu potřebovat trošku víc času." zamumlá a začne si hrát s prstýnkem na ruce.

Skousnu si ret a zamračím se do klína. Takovou reakci jsem nečekala. Proč potřebuje čas, když zná pravdu? Nic jsem jí přece neudělala.

"Promiň, Max, nemůžu." pousměje se a je to, jako by mě nakopla do žaludku.

Co sakra všichni dneska s tím "nemůžu" mají? Řekla bych, že je to poměrně jednoduchá věc, vyjádřit se líp. To jejich hraní na tajemno už mě přestává bavit.

"Co tím myslíš?" zeptám se jí, protože dneska už si nejsem jistá vážně ničím.

"Potřebuju čas, abych si to urovnala v hlavě a do té doby asi budu potřebovat trošku prostoru."

Znovu au. V podstatě mi právě teď řekla, že se se mnou nechce bavit a potřebuje ode mě být dál, nebo se mi to jen zdálo? Ještě není ani osm a už teď je dnešní den pěkně na houby.

"Věříš mi aspoň ohledně toho co jsem ti řekla?" zeptám se jí potichu.

Po chvilce zaváhání zlehka přikývne.

Já už vedle ní ale jen tak sedět nedokážu. Postavím se na nohy, zima nezima. Obmotám si kolem sebe deku a do ruky popadnu knížku. Naposledy se na Maddie podívám a potom se plíživým krokem vydám do své ložnice.

- Lili <3
Tak dneska už druhá kapitola. Mám jich předepsaných trošku víc, tak jsem si řekla, že na sobotní večer určitě přijdou někomu vhod. :)