Ztratím pevnou půdu po nohama a vidění se mi rozmaže do nezřetelné nicneříkající šmouhy. Ocitnu se někde na pomezí snu a skutečnosti, kde neexistuje gravitace. Pokud se totiž správně dívám, není tady žádný pevný bod, ve kterém bych mohla najít tolik potřebnou oporu.
A potom to ucítím.
Přichází to pomalu, jako první kapky deště, u kterých si nejste jistí, jestli si je jen nevymýšlíte. Všechno to na mě začne dopadat v nezřetelných vlnách a já jsem překvapená tím, jak moc mě každá nově příchozí vyvede z rovnováhy.
A i když v kouzelnickém světě trávím většinu svého života, ještě nikdy jsem nebyla svědkem něčeho takového.
Spolu s prvními pocity se totiž začne měnit i prostředí, ve kterém se nacházím. Z rozmazaného tahu štětcem, který jsem měla doteď před očima, se začnou skládat maličké kousky mozaiky. Spojují se dohromady ve výjevy, které se každou vteřinou zostřují, až jsem v konečném výsledku schopná rozeznat jejich jednotlivé části.
A to mě vyvede z míry už kompletně.
Na většině těch snových obrazů totiž vidím sebe.
Alespoň to tak tedy odhaduju, protože se té dívce velmi podobám. Jsme vlastně téměř identické, až na pár nepatrných detailů, které by téměř nikdo nezahlédl.
Její vlasy jsou uhlazenější a na první pohled upravenější než ty moje. Oči jí září a šíří kolem sebe pozitivní energii, kterou cítím jen z pohledu do nich.
Tváře má červené od smíchu a její rty jsou napuchlé způsobem, který jasně vykazuje, jaké činnosti se právě věnovala.
Nejvíc mě ovšem zaujme to, jak zvláštně ve mě uhodí, když se na ni podívám.
Je divné, sledovat vylepšenou verzi samy sebe, která je tak stejná a přitom tím prapodivným způsobem odlišná.
Nejsou to sice moje emoce, které se mi uvolní pod kůží, ale působí na mě tak silně a opravdově, jako kdybych je sama prožívala.
Lechtání v břiše, šimrání ve tvářích a zahřátí u srdce.
To jsou jen některé z pocitů, které jsem schopná popsat.
Celá ta situace je neskutečně zvláštní, tajemná a svým způsobem i bizarní, protože ta holka přede mnou je někdo, ke komu toho cítím tolik najednou že bych to nezvládla ani vyjádřit slovy. Táhne mě to k ní jako magnet a už nikdy ji nechci opustit. Je to důvod toho, proč jsem stále při smyslech a přitom je to právě ona, kdo mě o jejich zbytky připravuje svým sebemenším úsměvem.
Ale tyto myšlenky a skryté emoce nejsou moje.
Jsou Fredovy.
A když se jeho očima dívám na svůj obličej - na ten vylepšený, který nebere na vědomí moje nedostatky a vady na kráse, uvědomím si jednu zásadní věc.
Bere tak nejen mou podobu, ale i moji duši. Protože ačkoliv jsem to stále já, se všemi svými špatnými vlastnostmi, náladami a zbrklými nápady, on vidí především to dobré.
Po nějaké chvilce si všimnu, že když se doopravdy soustředím, uvidím svůj obličej takový, jaký je ve skutečnosti. S tmavými kruhy pod očima, roztřepenými vlasy a rozmazanou řasenkou. Ale když se na mě dívá on, žádná z těchto věcí pro něj není důležitá.
Vnímá to, co se mu na mě líbí nejvíc a ta láska, kterou z jeho mysli cítím, je ohromující. A i když vím, že je to, co teď prožívám, nevyvratitelným důkazem jeho citů, nejde mi to stále do hlavy. Opravdu mě vidí takto?
ČTEŠ
Neblázni! (Fred Weasley) ✔
Fanfiction"Když jste jen kamarádi." zachrčí a přitiskne se svým tělem na moje. "Tím pádem můžu asi udělat toto." zamumlá a natlačí mě na stěnu domu, který stojí za mnou. Vezme mou hlavu do dlaní a políbí mě. Dřív jsem o tom četla jen v románech, ale teď se mi...