Neblázni! (Fred Weasley) ✔

23. část- Dohoda

Sedím na pohovce ve společenské místnosti. To dělám poměrně často, takže na tom není nic zas tak neobvyklého. Tato chvíle je ale přesto trošku nezvyklá, jelikož je půlnoc. Navíc tady na někoho čekám.

Ten "někdo" se pár minut po dvanácté vynoří z věže, která vede k ložnicím.

"Promiň, musel jsem počkat, než brácha usne." zašeptá a přijde ke mně.

Fred na sobě má tmavě zelený svetr a přes něj ještě tmavě šedý kabát. Musím uznat, že tato barevná kombinace mu sluší, a to hodně. Celkově mu oblečení obepíná postavu a vypadá mnohem líp, než když ho vídám běžně v hábitu.

"Kam chceš vlastně jít?" zeptám se ho zvědavě, když přestanu obdivovat jeho vzhled.

"Ven." zazubí se na mě zrzek a pomůže mi na nohy.

Jelikož jsem tuto variantu čekala, vzala jsem si s sebou pro jistotu taky kabát. Natáhnu si ho na sebe a vydám se v tichosti za Fredem. Projdeme rámem, který slouží coby vchod do nebelvírské věže a ocitneme se na ztichlé chodbě. Naštěstí okny proniká trocha měsíčního světla, takže vidíme na cestu. Plížíme se podél stěn a dáváme si pozor, abychom do ničeho nevrazili. Přece jenom, shozené brnění nebo nějaká podobná dekorace by asi byla slyšet přes celý Hrad.

Když se dostaneme konečně mimo budovu, vydechnu úlevou. Připadám si podobně, jako když jsem šla na začleňovací rituál. A přece se toho od té doby tolik změnilo. Tehdy jsem po Fredovi nejistě koukala a bála se na něj promluvit. Teď jsem z něho sice pořád trošku nervózní, ale sakra! Plížíme se tady spolu o půlnoci ven, abychom vyřešili situaci, která mezi námi je. Kdo by to byl začátkem roku řekl?

"Co na mě tak koukáš?" pozvedne Fred s úsměvem obočí, když si všimne, že jsem se zasekla v chůzi.

"Přemýšlím nad tím, co se právě teď děje." odpovím.

"Max, no tak, přemýšlet můžeme, až budeme stoprocentně mimo dohled." vezme mě za ruku a táhne mě od Hradu pryč.

Po chvilce si uvědomím, že se blížíme k famfrpálovému hřišti.

"Co chceš sakra dělat zrovna tady?" skepticky na něj pohlédnu.

"Neodsuzuj plán dřív, než znáš všechny podrobnosti." řekne pobaveně a pokračuje dál.

"To by sis měl nechat vytetovat." zamumlám si pro sebe.

Můj společník mě ale očividně slyšel, protože vzápětí opáčí: "Když už, tak bych si to upravil na: "Žádný plán není nemožný."

To mě rozesměje. "Jak výstižné."

Už jsme skoro u hřiště, Fred ale zahne kousek vedle a my se dostaneme k famfrpálovým šatnám.

Pozvednu na něj obočí. "To vážně?"

"Napadlo tě snad něco lepšího?" založí si ruce na hrudi.

"No dobře, mohli jsme skončit i hůř." prohodím. Pomocí kouzla alohomora si odemknu dveře a vejdu dovnitř.

Zrzek za mnou si jen odfrkne, ale následuje mě.

Kolem nás se rozprostírá černočerná tma. Fred zamumlá zaklínadlo a my můžeme konečně zase něco vidět. Stojíme mezi skříňkami a po zemi se válí několik chráničů a jiných nezbytností. Musím uznat, že teď večer to tady vypadá nezvykle. Sednu si na lavičku uprostřed místnosti a dlaně si třu nervózně o sebe. Sama nevím, co od tohoto rozhovoru čekat. 

"Takže," začne Fred. "asi bysme měli vyřešit, co budeme dělat s tímto." ukáže do prostoru mezi námi.

Zavrtím se na místě a nervózně si odkašlu.