Neblázni! (Fred Weasley) ✔

57. část- Viděl jsem, jak byl šťastnej

Začátkem dubna se Edvin vysvobodí ze svého trestu a Karkarov mu povolí pobyt na hradě. Celá naše parta to oslaví, protože nám ten vysoký černovlasý kluk zvláštním způsobem přirostl k srdci.

Největší radost z jeho svobody mám ale asi stejně já, protože to pro mě znamená fakt, že už nebudu dělat páté kolo u vztahu svých dvou nejlepších kamarádů.

"Tak co dneska podnikneme?" nadhodí Ben, když nám skončí ve středu škola.

Jdeme chodbou k Velké síni na oběd a všichni jsme nedočkaví, jelikož už se přímo nemůžeme dočkat nějakého toho oddychu v naší společenské místnosti.

"Nevím, co vy, ale už jsem fakt dost dlouho nebyl venku." ozve se Edvin, který očividně myslí na přesný opak než já. 

Všichni se na něj zmateně podíváme a já si oddychnu, že nejsem v naší partě jediná, která si chce dát nohy nahoru a lenošit.

"No vážně!" rozesměje se Edvin. "Víte, kdy jsem mohl naposledy jenom tak ven? To byl ještě sníh." zašermuje rukama na svoji obranu.

Představa toho, že byl na té zapuchlé lodi zavřený tak dlouho mi přijde až děsivá, ale raději to nijak nekomentuju. Ostatně, svůj trest si vysloužil kvůli tomu, že se mě pokoušel bránit před Fredem.

Jakoby vycítil moje myšlenky, zářivě se na mě usměje a položí paži na moje ramena, čímž si mě přitáhne blíž k tělu.

Pozvednu na něj tázavě obočí, ale sevření se nebráním. Už jsem si na jeho chtivé ruce víceméně zvykla a neberu to jako nic neobvyklého.

"Ještě jsi mi nepověděla, jak ses v době mé nepřítomnosti měla." nadhodí a tázavě si mě prohlédne.

Pokrčím rameny a zastrčím si zbloudilý pramínek vlasů za ucho.

"Nic extra. Školy bylo celkem dost, takže jsem neměla moc času myslet na nic dalšího." zamumlám a snažím se zahnat vzpomínky na svůj rozhovor s Fredem.

Od doby, kdy jsem ho nechala ve společenské místnosti, jsme se tak maximálně pozdravili na chodbě. Řekla bych, že v našem vztahu k žádnému výraznému pokroku nedošlo.

Nezdržovali jsme se na stejných místech a když už ano, dělali jsme, že si toho druhého nevšímáme.

Tedy, toto minimálně platilo pro mě. 

Když jsem občas zabloudila pohledem k jeho obličeji, nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě prohlížel. Jeho zadumané pohledy ve mě většinou vyvolaly vlnu vzrušení a připadala jsem si jako nějaká hádanka, ke které mu chybí řešení. Zdálo se mi, že nemůže pochopit smysl mého jednání a i když bych si to nahlas nikdy nepřiznala, ten pocit se mi nějakým ujetým způsobem líbil.

Vzrušovaly mě jeho oči, kterými si mě přejížděl od hlavy až k patě. A stačily jen ty pohledy čokoládových duhovek a moje mysl se pokaždé přenesla na jiné místo. Do jiného času. A do jiných okolností.

Pokaždé mi naskočila husí kůže, která se jako požár šířila skrze mou pokožku a to mrazení mi bylo tak příjemně známé, že jsem skoro ani nechtěla, aby ten pocit skončil.

Jelikož tento stav ale doprovázely i červené tváře a rozšířené zorničky, musela jsem si alespoň v rámci možností zachovávat chladnou hlavu. I když to bylo většinou až nadpozemsky těžké.

"Max?" vrátí mě zpátky do reality Edvinův hlas a já se na něj omámeně podívám.

"Jo?" dostanu ze sebe po chvilce.