Neblázni! (Fred Weasley) ✔

69. část- Nechceš se oblíct?

Tak jo, Max. Musíš začít dýchat.

Snažím se uklidnit a urovnat si v hlavě alespoň základní priority, které bych v tuto chvíli měla pociťovat. Mám za to, že bych měla hlavně okamžitě odvrátit hlavu a předstírat, jakoby o nic velkého nešlo. 

Tak tady prostě stojí do půl těla nahý. No a co.

Můj mozek ale tento prostý fakt odmítá přijmout, takže se ani moje oči neodlepí od těla toho polonahého kluka přede mnou.

Mám pocit, že vycítí tok mých myšlenek, protože se jeho oči nalepí na ty moje a je to jako lavina, která protrhne všechny hráze najednou. 

Jeho pohled je natolik intenzivní, že jsem aktuálně vděčná za to, že sedím, jinak bych se v tom lepším případě skácela na podlahu.

Z jeho vlasů stékají kapičky vody, které mu spadají na ramena a tvoří tak mokré cestičky skrz celý jeho hrudník. U obličeje tím pádem moc dlouho nezůstanu a místo něj jako opařená zírám na vypracované paže a trup, které mi absence jeho oblečení dovoluje obdivovat.

Cítím jak mě poleje vlna horka, když mi dojde, že mě tyto ruce držely v náručí jen pár týdnů zpátky. Dovolím si přesunout svoje zvědavé oči ještě o kousek níž a sleduju jeho břicho, které je vyrýsované takovým tím přitažlivým způsobem, který vás nutí přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo přejet po něm bříšky prstů.

Provazce svalů se mu ztrácí pod lemem ručníku, který má posazený až hříšně nízko, takže se mi zrychlí tep ještě o to víc.

Můj dech se prohloubí a adrenalin obklopí každou buňku mého těla. Zvednu hlavu zpátky k jeho obličeji a můžu si všimnout, že stejně jako já jsem okouzlena jeho zjevem, ani on zřejmě nezůstává chladným k výběru mého dnešního oblečení.

Zkoumá moje tělo pohledem, který mi vysílá elektrického signály do konečků prstů. Moje vzrušení však dosáhne vrcholu ve chvíli, kdy si dotyčný zkousne ret a jeho oči naberou nepatrně tmavší odstín.

Nemůžu si pomoct, ale pohled na něj, když na sobě nemá skoro nic v kombinaci s touhou, která z něho zcela jasně vyzařuje, mě dostává do kolen a mám co dělat, abych k němu nepřiběhla a neprosila ho o doteky, které mi po měsících odloučení tolik schází.

Protože i když jsem ho od sebe tehdy před šatnou odstrčila, jelikož mi jeho blízkost nepřišla správná, hleděla jsem na věci spíše z morálního hlediska. Sama moc dobře vím, že to, že by byl u mě, je asi to nejsprávnější, co jsem za celý svůj život pocítila.

A možná bych se ani neudržela, nebýt toho, že v šatně nejsme sami.

"Tak jo, sice je vážně vtipný pozorovat, jak byste ze sebe nejradši strhali oblečení, ale už to vlastně začíná být i trošku divný." ozve se do ticha George a přeruší tím moje šílené úvahy. "Nechceš se jít oblíct, bráško?" doplní a podívá se s úšklebkem na Freda.

Ten vypadá, že taky teprve teď začal vnímat přítomnost ostatních, takže jen mírně v rozpacích zakývá hlavou na souhlas. Ze skříňky sebere svoje oblečení a pořád trošku mimo odejde za dveře, aby se mohl v soukromí převléct.

"Tak jo, možná jsem se spletl. Netušil jsem, že tě Fred v odhalování trumfne." prohodí směrem ke mně ještě George.

"Já si rozhodně nestěžuju." opáčím a až o chvilku později si uvědomím, jakou hloupost jsem to právě vypustila z pusy.

Skryju si obličej do dlaní, ale před výbuchem smíchu, který z Georgovy stany nastane, už se bohužel neschovám.

"Čemu se směješ?" uslyším o několik dlouhých vteřin později.