Neblázni! (Fred Weasley) ✔

37. část- Přítelkyně

Později toho večera se procházím bezcílně chodbami hradu a snažím se nemyslet. Musím si neustále připomínat, že jsem silná a neměla bych si brát slova George tolik k srdci. Fred náš vztah sice vyvrátil, ale co jsem ostatně taky čekala? Že se z něj jako mávnutím hůlky stane dokonalý přítel?

Velkými okny koukám do tmy, která se plazí po školních pozemcích a soustředím se jen na to prázdno a temnotu, která musí zůstat bezpečně za zdmi hradu. Zkrátka nemůžu připustit, abych se začala užírat sebelítostí a zahrabala se na týden v posteli. To už bych totiž nikdy nevylezla a zůstala tam schovaná před celým světem navěky.

Venku se snáší čerstvé sněhové vločky a dopadají na ztuhlou zem. Sleduju jak je vítr fouká všemi směry a přemýšlím, jak je možné, že skončí na tolika různých místech. Doteď byly spolu, ale zůstanou osamělé a ztracené uprostřed ničeho.

Najednou se kolem mého pasu obtočí pár rukou a já málem vyskočím do vzduchu. Vytrhne mě to z mých ponurých myšlenek a ani se nemusím otáčet, abych zjistila, kdo narušil mou samotu.

"Co chceš Frede?" zeptám se s povzdychem a obrátím se čelem k němu.

Kouká na mě trošku zmateně. Asi ho udivil tón mého hlasu, který je strnulý a připomíná chlad panující za okny.

"Pokud se zlobíš ohledně toho s Georgem.." začne, ale já ho rychle přeruším.

"Nemůžeš si se mnou zahrávat jak se ti zrovna hodí." zamumlám směrem k němu a sednu si rezignovaně na okenní parapet.

"Já si s tebou nezahrávám." upře na mě pohled. "Přísahám." dodá po chvilce mlčení.

"Tak proč zapíráš vždycky a před každým, že spolu něco máme?" vydechnu zoufale. "Pokaždý vycouváš a i když se s tebou cítím skvěle, je to jenom o samotě. Před ostatníma se tváříš jako kdybysme se naznali! To tys mi řekl, že mě potřebuješ!" zakřičím a rozhodím rukama.

Fred na mě chvilku zaraženě zírá a asi je stejně jako já překvapený mou poměrně intenzivní reakcí. Ale doopravdy je tolik neopodstatnělá? Ten kluk si se mnou posledních několik měsíců pohrává, jak se mu zachce a je to s ním jako na houpačce. Jeden den se beze mě neobejde a cítím se s ním naprosto nepopsatelně. O chvilku později se ale navzájem zraňujeme a trháme na kusy. On popírá a ignoruje skutečnost, že ke mně něco cítí a já si to nechávám líbit a nejsem schopná mu uniknout ze spárů.

"Max," zašeptá a přistoupí ke mně blíž. Vezme mou hlavu do dlaní a přitáhne si ji těsně k hrudi. Skloní se níž a políbí mě do vlasů.

Nechci být slabá a znovu tomu podlehnout. Hlava se mi ale motá a jeho přítomnost je pro mě jako droga. Je to závislost, které se nemůžu zbavit a která mi zatemňuje mysl. 

"Omlouvám se. George se mě včera pořád vyptával a já mu nechtěl říkat pravdu před celým pokojem. Poslouchali nás úplně všichni a mně se nelíbilo, že by to hned zjistili. Přišlo mi správný, aby se to jako první dozvěděl jen George. Abych mě šanci mu to vysvětlit a aby pochopil, že je to s tebou prostě jiný a znamenáš pro mě víc." koktá a škrábe se nervózně na hlavě.

Zrzavé vlasy mu padají do očí, ze kterých mu vyzařuje nejistota a zmatek. Vidím na něm, že sám neví, proč dělá tolik chyb. Proč se bojí otevřít a přijmout fakt, že bychom spolu mohli něco mít. Můžu ho za to vůbec vinit? Je ode mně správné očekávat, že bude mít v hlavě naprogramované, jak se ke mně chovat, když podobnou situaci ještě nezažil?

Fred evidentně vůbec netuší, jakou paseku jeho činy vždycky napáchají. Jak zlomeně se cítím kdykoliv  pustí mou ruku, aby nás nikdo neviděl. Když se ode mě oddálí na chodbě, aby si nás spolu nikdo víc nespojoval nebo přeruší polibek, když uslyší blížící se kroky.

Čokoládově hnědé oči mu přetékají něhou a starostí. Nechce, abych odešla a nechala ho tady samotného. A kdybych měla být upřímná sama k sobě, nechci to ani já.

"Proč to pořád děláš, Freddie?" zašeptám a zakloním hlavu, abych mohla sledovat výraz jeho tváře. "Proč mě od sebe neustále odháníš a potom se vracíš zpátky?" 

Zrzek si skousne ret a zabubnuje prsty o dřevěný trám za mou hlavou.

"Nevím." hlesne nakonec a promne si oči.

"Nemůžeš ode mě čekat, že budu pořád přecházet a hlavně přehlížet tvoje jednání." opáčím a trošku se od něj odtáhnu.

"Budeš si muset vybrat. Buď se mnou chceš chodit - a tím mám na mysli vážnej vztah se vším všudy. Nebo mě nech prosím jít a nezahrávej si se mnou." zadívám se mu do očí a netuším, jakou očekávám reakci.

Upřímně ani nevím jakou odpověď bych si přála slyšet.

Fred zaváhá jen na desetinu vteřiny a potom si mě znovu vtáhne do objetí. "Chci být s tebou, Max." zamumlá a já se ztratím v jeho vůni a pevných pažích.

Mám pocit, že se mi celý ten výjev jen zdá a představuju si ho někde hluboko v mysli. Nedovedu jinak vysvětlit, že by tato slova Fred vyslovil nahlas.

"Chci, abys byla moje přítelkyně." dodá a mačká mě k sobě natolik silně, že skoro zapomenu dýchat.

Musíme vypadat neuvěřitelně směšně.

Já sedím schoulená na okenním parapetu a Fred, který stojí, se ke mně sklání a nemotorně mě drží v náručí. Oba jsme v nepřirozené pozici a nehýbeme se.

"Víš, že je to asi největší vyznání, co jsi mi kdy řekl?" vydám ze sebe po nějaké době.

"Jsem si stoprocentně jistej, že je to i největší vyznání, co jsem kdy komukoliv řekl." zašklebí se.

Tomu se musím zasmát a šťouchnu ho do prsou. "Měl by ses naučit projevovat svoje city častěji. Je to vážně sladký." usměju se ještě a už se chystám stoupnout zpátky na nohy. Fred mi v tom ale zabrání a ruce dá vedle mých stehen. Skloní se ke mně níž a tváří se otře o můj krk. Políbí mě do jamky nad klíční kostí a mokrou cestičku vede až k hraně čelisti. Rty zkroutí do úsměvu a já se k němu musím přidat.

Pohladím ho po tváří a natáhnu se pro polibek. Jsem to sice já, kdo je uvězněný v jeho sevření,  ale zároveň ho objímám nohama a nepouštím ani o centimetr dál od sebe. Brní mě celé tělo a necítím nic kromě štěstí.

Končetiny nefungují tak, jak by měli, přeměnily se v jakési želé, které je krásným důkazem toho, jak jsem v přítomnosti toho zrzka bezmocná. Stala se ze mě jeho loutka a udělala bych cokoliv, co řekne.

Fred rukama putuje výš a obkresluje moje boky. Jeho doteky jsou jemné a přejíždí mi po těle, jako kdybych byla nějaké umělecké dílo.

Pomalu si vychutnává naše polibky a dělá to s takovým důrazem a citem, jako ještě nikdy před tím. Skousne mi spodní ret, ale hned se zase vrátí ke zkoumání mých úst. Tiše vzdychnu a rozplynu se v jeho dlaních, které mi teď zarývá do zad.

Ani jeden z nás neví, jak si poradíme s tím, co nastane dál. Pro mě je ale důležité, že jsme si konečně ujasnili, co mezi sebou máme. Vím, na čem jsem a nebudu už jenom tápat a odhadovat, co si můžu a nemůžu dovolit.

Fred se ode mě odtrhne a s rozzářenýma očima mi zastrčí pramínek vlasů za ucho. Pohladí mě a s úsměvem ještě naposledy políbí na tvář.

"Slibuju, že už to nepokazím." zachraptí.

Možná jsem se na tato dvě slova neměla tolik spoléhat. Rozhodně jsem k nim neměla upínat veškeré svoje naděje. 

Když se na mě ale tak díval a já neprahla po ničem jiném než být s ním, uvěřit jeho prohlášení bylo až moc snadné. 

Úsměv jsem mu oplatila a přilila tím vodu do poháru, který měl už za chvíli přetéct.

-Lili <3
Jako vždycky děkuju za všechny ohlasy, jste zkrátka skvělí a jsem za vás všechny moc ráda! <3
Jinak na profilu mi vyšla nová knížka "Vánoce v Bradavicích", kam budou postupně přibývat vánoční povídky. Budu ráda, když se podíváte a přečtete si i to. <3