Neblázni! (Fred Weasley) ✔

53. část- Fred II.

Fred
*přítomnost

Stál jsem zrovna na chodbě se svými kamarády, když jsem ji uviděl. 

Už několik dlouhých týdnů jsme spolu nemluvili. Potkávali jsme se pouze výjimečně a těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme se sobě navzájem vyhýbali, nebo ne.

Sice jsem vždycky slýchával rčení "Sejde z očí, sejde z mysli", ale v tomto případě to neplatilo. To, že jsem ji neviděl každý den, nemohl s ní mluvit, ani se dotýkat jejího těla, mou touhu a bezmoc akorát rapidně prohlubovalo.

Snažil jsem se na ni zapomenout a hodit všechno, co se mezi námi stalo, za hlavu, ale můj mozek na ni ne a ne zapomenout. Už jsem z toho upřímně začínal šílet.

Kdykoliv jsem se pokusil navázat hovor s nějakou jinou holkou, nešlo to. Automaticky se mi před očima objevila Maxina tvář. V uších se mi rozezněl její smích a dokonce jsem si vybavoval i ty rýpavé sarkastické poznámky, které mým směrem vždycky posílala.

Nedalo se popřít, že po ní nejen moje tělo, ale i moje duše toužila jako ještě po ničem. Když jsem byl vzhůru, vybavovaly se mi vzpomínky na čas, který jsem s ní strávil. Když jsem spal, zdály se mi sny, které ukazovaly, jaké by to asi bylo, kdybych nebyl idiot a zbaběle neutekl.

Občas se mi dokonce stávalo, že mě tyto myšlenky přepadaly i za bdělého stavu a já ztrácel ponětí o realitě. V mé představivosti mi totiž bylo lépe než ve skutečném životě.

Uvědomoval jsem si, že jsem to celý posral a nejen ona, ale i všichni její kamarádi mě teď nenávidí. Nenapadal mě ovšem žádný způsob, jak bych měl své skutky odčinit. Nenapadalo mě, jak bych ji mohl získat zpátky.

Když jsem stál na té chodbě, ztracený ve vlastní hlavě, nevnímal jsem skoro nic, co se dělo kolem. Hovor kamarádů jsem pouštěl jedním uchem tam, druhým zpátky a nesoustředil jsem se ani ve chvíli, kdy padlo moje jméno. Bylo mi to zkrátka jedno.

Ze stavu otupělosti mě vytrhl až pohled na ni.

Šla po chodbě a vlasy měla stáhnuté do vysokého culíku, takže jí bylo perfektně vidět do obličeje. Na rameni se jí houpala její ošoupaná taška a košili měla zastrčenou v šedé sukni.

Byla krásná. Dokonce tak moc, že jsem si na první pohled ani neuvědomil, že nejde sama.

Kolem ramen ji svíral ten kretén z Kruvalu a bylo vidět, že si to náramně užívá. Starostlivě si ji prohlížel a tiskl pevně k sobě.

Moje prvotní reakce byla, abych mu okamžitě jednu vrazil. Co si to sakra dovoluje?

Když jsem si ale všiml zarudlých očí a smutného výrazu, který na mě Max upírala, okamžitě jsem se uklidnil.

Copak brečela?

Poslední týdny jsem se na ni snažil příliš nezírat a zároveň se ani nestarat o to, co se děje v jejím životě. Přišlo mi to tak lepší, protože jsem neubližoval jí, ani sobě. Tím pádem jsem ale neměl absolutní ponětí, jak se má.

Teď jsem si ji po delší době mohl prohlédnout relativně zblízka a ten pohled mě málem srazil na kolena. Netušil jsem, co se jí honí hlavou. Nevěděl jsem, proč je smutná. 

A toto vědomí mi vrazilo imaginární facku, kterou jsem zřejmě potřeboval už delší dobu, abych se probudil ze své sebelítosti.

Když kolem mě ti dva prošli, Kruval si ji přitáhl blíž k sobě. Při tom pohledu mi uniklo z hrdla tiché zavrčení a následně jsem se ostře nadechl.