Další den ráno jsem se probudila se skvělou náladou.
Je pátek!
Zpívám si sama pro sebe a v pyžamu pobíhám po pokoji. Kamarádky se na mě koukají jako na idiota, ale mě je to jedno. Popadnu oblečení a zamknu se v koupelně. Vyčistím zuby, učešu si své nepoddajné havraní vlasy a hodím na sebe uniformu. S úsměvem na rtech odemknu a jdu si nachystat učebnice.
***
Jen, co zasednu za stůl a naberu si na talíř snídani, do Velké síně se přišourá Ben.
"Dobré ráno, Beníčku." zasměju se, když vidím, v jakém je stavu.
Kudrnaté vlasy má rozcuchané ještě víc než obvykle a pod očima se mu pyšní černé kruhy.
"Dobrý..." zabrblá.
Zakroutím nad ním hlavou a dám se do jídla.
Dveře Síně se s hlasitým klapnutím otevřou a já se neochotně otočím. Dovnitř vstoupí sebevědomým krokem trojice kruvalských, na které se okamžitě přesune pozornost všech holek, které zde sedí. Oni si však dál bezstarostně povídají a o chvíli později už sedí u mrzimorského stolu. Nemůžu z nich zpustit oči. Z mého okounění mě vyruší jeden z chlapců, když se na mě podívá. Má tmavě hnědé vlasy a až hříšně dlouhé řasy. Mrkne na mě a já se celá rudá podívám zpátky do talíře.
***
"Slečno Livingstonová!" okřikne mě profesorka McGonagallová na hodině přeměňování.
"O-omlovám se ." vykoktám, když si uvědomím, že se na mě dívá celá třída.
"Byla byste tak laskavá a dávala při mých hodinách pozor?"
Skloním hlavu a začtu se do učebnice.
***
Celý den jsem jako omámená, a proto si ani nevšimnu, když si vedle mě na obědě sedne Ben a snaží se mi něco říct.
"Hej Max! Vnímáš mě vůbec?!" zakřičí mi do ucha
Leknutím sebou cuknu a vrátím se zpět do reality.
"Promiň..." zamumlám s pusou plnou bramborové kaše.
"Dneska jsi divná." poznamená zamyšleně.
Protože nemám nic, co bych mu k tomu řekla, dělám jako že jsem to neslyšela. Má pravdu. Dneska jsem byla úplně mimo. Nevím, jestli to bylo včerejším náborem, nebo tím, jak se na mě ráno usmál kluk s dlouhejma řasama, ale měl pravdu.
***
Odpoledne máme první trénink famfrpálu. V pokoji si sbalím dres, do ruky popadnu koště a už sbíhám schody vedoucí z ložnice. Ve společence už na mě čeká Ben, který nervózně pošlapuje u krbu. Kouše si horní ret a bubnuje prsty o římsu, na které jsou vystavená ocenění týmu.
Přiběhnu k němu a zamávám mu rukou před obličejem.
"Haló! Nebuď nervózní, už jsi v týmu několikátým rokem, pamatuješ?" dloubnu ho do ramene a vytáhnu ho na chodbu.
Utíkáme k hřišti, kde se trénink koná, zajdeme do šatny a převlékneme se.
Když vyjdu na trávu, oblečená ve svém dresu, jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem se dostat do týmu, a tím jsem dokázala, že nejsem tak úplně k ničemu, jak by si leckdo mohl myslet.
To už si na hřiště ale nakráčí Katie.
"Tak do toho!" zakřičí na nás.
Sednu si na koště a odrazím se od ztvrdlé hlíny.
***
"Jsem totálně mrtvá!" oznámím Benovi, když se vracíme k Hradu.
Vyčerpáním nemůžu skoro chodit, a kdybych do něj nebyla zavěšená jako malá holka, nejspíš bych už ležela na zemi.
"Neboj, zvykneš si." zasměje se hlas za námi.
Zkoprním na místě. Bleskurychle se otočím a uvidím George, který si hrábne do vlasu a vykouzlí ten nejčarovnější úsměv na celým světě.
"Ehm... Jasně." zakoktám a otočím se zase dopředu.
Ben se zachichotá a já jen zčervenám jak rajče.
***
"Nesmíš se jich tak bát, Max." vysvětluje mi Ben ve společence. "Jsou úplně normální, třeba jako já." řekne a já vyprsknu smíchy.
"To mě urazilo." zvážní můj kamarád naoko.
"Promiň." zasměju se.
"Ale teď vážně." pronese. "Co se ti na mně tak nezdá?" podívá se mi do očí.
Znervózním, takhle jsem nad ním ještě nikdy nepřemýšlela.
"Nic." vyhrknu."Beru tě prostě jen jako kamaráda." usměju se na něj v naději, že to nebude dál pitvat.
"Samozřejmě." zamumlá a pokračuje ve vysvětlování normálnosti dvojčat.
***
Když ležím v posteli, začnu přemýšlet. Nekontrolovaně pátrám v paměti. Vzpomínám na Bena. Jak jsme se poznali. Jak se mě v prvním ročníku zastal, když se mi ostatní smáli kvůli taťkovi. Jak jsme společně plánovali pomstu na zmijozelské a jak jsme se smáli, když se povedla. Byli jsme ještě děti. Plavali jsme v rybníku u domu a cákali na sebe ledovou vodu. Závodili, kdo vydrží déle bez dechu. Přátelili jsme se, chodili do Prasinek, do Příčné ulice. Nikdy mě nenapadlo, že je to zvláštní. Ostatní spolužačky se bavily zásadně jen mezi sebou a o klucích jako Benovi si povídaly na dívčích záchodcích.
Zavrtěla jsem se pod dekou.
Ben je můj kamarád. Je jedno, že má ty nejkrásnější vlasy, jaké jsem kdy viděla. Tak krásné. Tmavé kudrny se mu vlní podél obličeje a ty oči! Modré jako průzračné jezero. Bez trička už jsem ho taky několikrát viděla... V létě jsem nemohla zůstat chladná, když se přede mě postavil do půl těla nahý a cákal na mě vodu z bazénu. Ta postava...
V takových to a ještě mnohem zvrácenějších myšlenkách jsem usnula. Fakt díky Bene.
Díky za přečtení.📖
S láskou Lili.💖
ČTEŠ
Neblázni! (Fred Weasley) ✔
Fanfiction"Když jste jen kamarádi." zachrčí a přitiskne se svým tělem na moje. "Tím pádem můžu asi udělat toto." zamumlá a natlačí mě na stěnu domu, který stojí za mnou. Vezme mou hlavu do dlaní a políbí mě. Dřív jsem o tom četla jen v románech, ale teď se mi...
