Neblázni! (Fred Weasley) ✔

10. část- Dlouho jsme spolu nemluvili

Trénink proběhl nad všechna očekávání hladce. Maddie se do hry ponořila a zlatonku opravdu brzy chytila. Rozhodně to nebylo natolik působivé, jako když je na hřišti Potter, ale i tak. Chytit miniaturní zlatý míček, co se náhodně pohybuje po celém hřišti? Obdivuhodné.

"Tak co na mě říkáš, už důvěřuješ mému talentu?" popichovala Maddie na konci tréninku Bena.

Ten se pousmál a strčil si ruce do kapes. "Musím uznat, že to na mě udělalo dojem." pokrčil náš kamarád rameny a vydal se směrem k šatně.

Ještě před tím ale stihla Maddie zčervenat jako rajče a přiblble se zaculit.

"Říkám ti, mám ho v kapse." poznamenala mým směrem, když jsme se začaly loudat v jeho stopách.

"Chováte se spíš jako dva uhádání sourozenci." zašeptala jsem potichu. Ona to ale ani nezaregistrovala a rozplývala se dál.

"Livingstonová!" zakřičel na mě kdosi.

Otočila jsem se a uviděla Freda který utíkal naším směrem.

"Tak já radši půjdu." šťouchla do mě moje kamarádka a vydala se napřed.

"Ocenila bych, kdybys mi konečně přestal říkat přijmením, Weasley." poznamenala jsem ironicky a počkala, než se mnou srovná krok.

Dvojčata si ze mě víceméně už od našeho seznámení utahovala tím, že mi říkala neustále jen "Livingstonová". Už mi to začínalo poměrně vadit, protože jsem rozhodně nestála o to, aby se to uchytilo. Svoje jméno jsem měla přece jen ráda.

Zazubil se na mě a pokrčil rameny. "Hold síla zvyku."

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se ho radši a pokračovala dál v cestě.

"Chtěl jsem s tebou jen prohodit pár slov, než zase zmizíš v knihovně nebo mě budeš na chodbách ignorovat." probodl mě pohledem a já se zarazila.

Neignorovala jsem ho, nebo snad jo? Je pravda, že jsem byla poslední dobou mimo a hodně se soustředila na studium, ale neměla jsem pocit, že bysme se spolu kvůli tomu přestali bavit.

"Vždyť se vidíme každý den v nebelvírské věži a dvakrát týdně dokonce i na hřišti." zamračila jsem se a přemýšlela, jak to může myslet.

"Jo, ale nikdy tě nezastihnu samotnou." uculil se na mě a moje srdce se rozbušilo rychleji.

Moje slabost pro něj tady byla pořád. Nahrnula se mi horkost do tváří a musela jsem se pomalu nadechnout a zase vydechnout. 

"Tak mě tady máš." přiškrceně jsem se zasmála a upřela na něj svůj pohled.

"To vidím." usmál se a prohrábl si rukou zrzavou kštici, která mu neustále padala do očí.

Pokračovali jsme dál v příjemném tichu, které rušilo jen šumění opadávajícího listí. Už jsme byli skoro u šatny, když znovu promluvil.

"Sejdeme se tady, Livingstonová?" mrkl na mě Fred ještě než jsme se oba rozešli do svých dvěří.

"Najdeš mě tady, Weasley." ušklíbla jsem se nad jeho oslovením.

Ve skutečnosti mě ale jeho prosba poměrně překvapila. No vážně, kolikrát se mi už stalo, aby po mě Fred chtěl, abych na něj počkala? Huh, asi nikdy.

V šatně jsem si pospíšila, co to šlo, aby na mě nemusel dlouho čekat. Rychle jsem se převlékla do mého každodenního hábitu a stáhla si vlasy do vysokého culíku, aby mi je vítr neházel do obličeje. O několik minut později jsem už nachystaná prošla dveřmi do pozdního podzimního odpoledne.

Překvapivě, už tam stál a bubnoval prsty do římsy okna.

"Tak jsem tady." prohodila jsem ledabyle.

"Už jsem si začínal myslet, že se neukážeš." dloubl si do mě a rozešel se směrem k jezeru což znamená, že jsme se vzdalovali od Hradu.

Školní pozemky pokrývalo napadané listí, které bylo zbarvené do směsice podzimních odstínů. Vítr je vířil všemi směry, takže poletovalo okolo nás a k mé smůle se mi vplétalo do vlasů.

Mému společníkovi to přišlo k neuvěření vtipné a smál se z plných plic.

"Vypadáš, jako bys právě prožila týden v divočině." popichoval mě a já se na něj zamračila.

"Tvoje barva vlasů se ale od těch listů zrovna moc neliší." vyplázla jsem na něj jazyk.

"Trefa do černého, Livingstonová." uznal zvesela. "Ale moje vlasy jsou díky tomu výjimečné po celý rok." mrkl na mě.

Nenechala jsem se rozhodit. "Neznamená to náhodou fakt, že máš zmutovaný geny?" pozvedla jsem na něj obočí.

Zašklebil se a nakopl botou štěrk, po kterém jsme právě šli. "I kdyby, jsou jedinečný." řekl rádoby panovačným hlasem a já se na něj ušklíbla.

"Zrzavou má celá tvoje rodina, zase tak jedinečný to teda asi nebude."

To ho rozesmálo a mě zahřálo u srdce.

"Po kom máš vlasy ty?" zeptal se po tom, co se přestal smát.

Prohlédla jsem si svoje dlouhé havraní vlasy a pousmála se.

"Po mámě." pronesla jsem zamyšleně.

"Promiň, nemusíme se o ní bavit, jestli je ti z toho nepříjemně." nabídl mi a podíval se mi do očí.

Měl je v barvě čokolády a teď je vpíjely do mého pohledu. Vyschlo mi v krku, takže jsem se od něj radši zase rychle odvrátila. 

"Ne, to je v pohodě. Nedělá mi to problém." pokrčila jsem rameny a byla to pravda. 

Máma už zemřela pár let zpátky a já jsem měla dostatek času se s tím vyrovnat. Pořád mi chyběla a myslela jsem na ni. Ale už mi tolik netrhalo srdce vzpomínat na společné chvíle s ní. Teď mi to dělalo spíš radost, protože jsem se vracela do těch lepších časů, když tady byla ještě se mnou. Zároveň mě ale děsilo, kolik detailů a momentů už se mi vykouřilo z hlavy a to mi drásalo srdce. Bála jsem se, že za pár let zapomenu i na to, jak vypadala nebo jak zněl její smích.

Potřepala jsem hlavou a pohled stočila zpátky na kluka stojícího vedle mě. Nějak se nám totiž podařilo zastavit a teď jsme postávali pod stromem u jezera.

Fred na mě pořád zíral a já si uvědomila, že stojí mnohem blíž, než před chvilkou. Venku byla sice zima, ale já to nevnímala. Cítila jsem jen jeho přítomnost a teplo, které se ve mně rozprostíralo od konečků prstů po kořínky vlasů. Stáli jsme tak blízko, že bych neměla problém spočítat pihy na jeho nose. Zamrazilo mě, když jsem si představila, že by stačilo udělat dva kroky a já bych se mohla dotknout jeho tváře. Zaplést mu prsty do vlasů, přitáhnout si ho blíž k sobě a spojit naše rty. Toužila jsem po tom vlastně už od chvíle, kdy jsme se spolu líbali poprvé ve famfrpálové šatně začátkem školního roku.

Fred po chvilce ale pohled stočil do neurčita a můj trans pominul.

"Už musím jít." zachraptěl a otočil se k odchodu.

Zmateně jsem se za ním dívala, když mi mizel z dohledu a snažila se vrátit svůj dech do přirozeného tempa.

- Lili <3