Neblázni! (Fred Weasley) ✔

17. část- Předvečer všech svatých

"To byl Fred? Hustý." pískne Ben a já ho zpražím pohledem.

"Potřebuješ něco Beníčku?" zeptám se ho se sladkým úsměvem na rtech.

"Vlastně jo." uzná můj kamarád a na chvilku zaváhá. "Líbím se Maddie?"

Ach, Bože na nebesích, ochraňuj mě. Zkusím zvolit trošku odlišnou taktiku, než by se ode mě asi očekávala, takže namísto zapírání, přiznám barvu.

"A toho sis ještě nevšiml?" pozvednu obočí a vyhýbám se jeho pohledu.

"Sakra," zanadává Ben. "vždycky jsem měl pocit, že ona je spíš na takový ty hezounky, kteří jsou populární a každej je zná. Nenapadlo mě, že bych se jí mohl líbit já." poškrábe se na hlavě.

Uvědomím si, že můj kamarád asi neoplývá zrovna nadbytkem sebevědomí, takže ho vezmu kolem ramen. 

"Beníčku, musíš se naučit číst víc v lidech." poznamenám suše a pokračuju s ním dál v chůzi.

"Jak dlouho už to tak cítí?" zeptá se mě vzápětí.

"Někdy začátkem září se o tom zmínila." skousnu si ret a zvednu hlavu.

Ben se zadívá do dálky a pohledem hypnotizuje věž Hradu před námi.

"Co mám dělat?" zeptá se mě po chvilce.

Usměju se na něj. "Musíš se řídit srdcem. Nikdo jinej než ty to nevyřeší." poradím mu.

"Všechno se to komplikuje, viď?" smutně se na mě podívá a mně nezbývá než přikývnout.

***

Když nastane předvečer všech svatých, nejsem tak úplně ve své kůži. Každoročně se na něho těším, ale jak zjišťuju, je to hlavně kvůli tradicím, které mám se svými kamarády. Letos mi zbývá aspoň hostina, která nikdy nezklame.

Posadím se za bohatě prostřený stůl ve Velké síni a pohledem skenuju vše kolem. Na lavicích v celé místnosti už se těsnají desítky studentů a všichni vypadají natěšeně na nadcházející chvíle. Výzdoba, kterou je celá škola přímo přehlcená nechybí ani tady, takže na stolech leží různě velké dýně a po stropě poletují svíčky, které celou atmosféru podtrhávají víc než kdy jindy.

Na talíř si naberu pečené brambory s fazolkami a k tomu ještě dušené hovězí s brusinkovou omáčkou. Toto jídlo mi dělala vždycky i máma, když jsem byla mladší. 

Achjo, už tak jsem dost melancholická měla bych se hodit víc do pohody. Začnu se pomalu nimrat ve své večeři a čekám, až se u stolu nebelvírské koleje sejde víc studentů.

U vchodu do Velké síně zaslechnu poměrně hlučnou skupinku studentů, kteří právě přichází. Zvednu hlavu a uvidím v houfu i známé tváře.

Asi by mě ani nemělo překvapovat, že v čele početného zástupu stojí Fred, George a Lee Jordan. Co mě ale překvapí je fakt, že za nimi zahlédnu i Maddie. Jde vedle nějakého kluka. Když se na něho trošku víc zaměřím, poznám ho. Je to Matthew z šesťáku. Ano, ten Matthew, na kterého jsem spadla během večírku. Až teď si uvědomím, že to musí být spolužák dvojčat, takže se spolu asi baví.

Když se příchozí posadí ke stolu, kolem mě už nezbyde skoro žádné místo. Sedím namáčknutá na nějaké holce, které se to očividně zrovna moc nezamlouvá, protože se neustále vrtí a poposedává.

Povzdechnu si a naberu na vidličku další porci večeře. To je teda den. 

Pohledem zabloudím k Maddie a všimnu se, že se baví s Matthewem i teď. Neustále jí něco šeptá do ucha a ona se hihňá jako pominutá. Natáčí si pramen vlasů na prst a nenápadně (čti naprosto průhledně) se hryže do rtu a krčí čelo.

Ale no tak, Mad. Pomyslím si v duchu.

Nemyslím si, že je připravená na další vztah. Bože, doufám, že je to ale radši vztah než nějaká jednorázovka. Ostatně... To si asi stejně bude muset určit sama.

"Ahoj, Max." ozve se mi u hlavy a na místo vedle mě, odkud před chvílí zmizela ta nervózní holka, se posadí Ben. 

"No nazdar." usměju se na něj a mám radost, že je tady. Po některých našich rozhovorech se voda mezi námi vyčistila a mám pocit, že už se zase můžeme bavit jako dřív, z čehož mám radost. 

Ben si nabere na talíř jídlo a potom se zarazí. Zkusím napodobit směr jeho pohledu a hned je mi jasné co vidí.

Maddie. Maddie a Matthewa.

Po chvilce se vzpamatuje a otočí hlavu zpátky ke mně. "Kdo to s ní je?" zeptá se a ani se nesnaží zapírat, co ho tak vykolejilo.

"To je Matthew z šestýho ročníku. Onehdy jsme spolu shodili konferenční stolek." dodám tajemně a sleduju jeho reakci.

Vytřeští oči, což mě rozesměje.

"To ti vysvětlím někdy jindy." popíchnu ho a pokračuju. "Jinak vím asi to, co ty. Přišli sem s lidma z šesťáku, sedli si a následně ses objevil ty." povím mu a naberu si sousto.

"Od kdy se s nima Mad baví?" přemýšlí můj kamarád mezi žvýkáním a podívá se zase jejich směrem.

Mně nezbývá, než zakroutit nad ním hlavou a usmát se. Evidentně Benovi naše kamarádka není tak úplně lhostejná, jak jsem si do teď myslela.

"Mimochodem, civí na tebe zrzek." pošeptá mi Ben do ucha a já automaticky zrudnu jako rajče.

Stočím pohled jeho směrem a opravdu. Fred se na nás dva dívá a ani se to nesnaží skrývat. 

"Počkej, něco zkusím." zamumlá můj kamarád a chytne mě za ruku.

"Co to děláš?" syknu a nechápavě se na něho podívám.

"No to mě podrž, tady někdo žárlí." kývne směrem k němu a začne se pochechtávat.

A opravdu, Fred svírá ruku v pěst a pohledem se mračí na naše propletené ruce. Neubráním se a chvilku si užívám takový skromný pocit osobního vítězství. 

Potom si ale všimnu, že na nás zírá i Maddie a hned je mi zase hůř. Vysmeknu Benovi svou ruku a schovám si ji pro jistotu pod stůl. 

"To už nedělej." otočím se k Benovi a ten se jen hloupě uculí. 

"Proč ne? Vždyť to bylo boží." rozzáří se jako sluníčko.

Protočím nad ním oči. "Viděla nás i Maddie."

"Ou." poznamená a ihned se na ni podívá. 

Chvilku se propalují pohledem, ale potom Mad sklopí hlavu a baví se zase s Matthewem.

"Evidentně má nárok na štěstí jenom jeden z nás." dloubne do mě Ben. "Hodíme si mincí?" zeptá se následně a to mě rozesměje.

Potom mi ale dojde, co řekl. Nárok na štěstí má jenom jeden z nás? Tím pádem je jeho štěstí být s Mad. Páni, to jsou mi novinky.

"Nekoukej tak na mě." ohradí se můj kamarád a já na něho zastříhám obočím.

Dnešní večer nakonec přece jen dopadl líp, než jsem si představovala.

- Lili <3
   A jako vždy budu ráda za veškerý feedback, ať vím, jestli se vám příběh líbí. :)