76. část- Kniha

1.6K 126 72
                                    

Když se ode mě Fred po několika minutách odlepí, začne mi pomáhat navracet popadaný obsah tašky zpátky dovnitř. Zpočátku mě ani nenapadne, že by u něj nějaká z mých věcí, mohla vyvolat tak bouřlivou reakci.

Dokonce si to neuvědomí ani on, když si onu osudnou knížku vezme pobaveně do rukou. 

"To si během tréninků stíháš o famfrpálu i číst?" popíchne mě a prohlédne si poničenou vazbu díla.

Jeho otázka mě donutí zakroutit nad ním hlavou, ale víc to neřeším a rvu do tašky poházené oblečení dál. Zrovna skládám šedivou mikinu, když si uvědomím, že se stalo něco špatně.

Je nějak moc velké ticho a ve vzduchu se vznáší taková zvláštní nálada, ze které mi přejede mráz po zádech.

Zvednu proto hlavu od rozdělané práce a pohlédnu na Freda, který stojí nade mnou a v ruce stále svírá knížku.

Jeho pohled už se však neupírá na vytištěná písmenka, nýbrž na mě.

A musím uznat, že takovýto výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. Ve tváři má vepsaný šok, smíchaný s opovržením a nevěřícností, ze kterého se mi zhoupne žaludek.

Klouby na rukou má úplně bíle z toho, jak křečovitě knihu svírá a celkově je jeho postoj strnulý, až se začínám strachovat, jestli se mu něco nestalo.

Až příliš pozdě si uvědomím, co ho na tom nevinném díle tolik učarovalo. A podle toho, že se dívá na vazbu knihy, je mi jen o to jasnější, že mám pravdu.

Podpis majitele je totiž všeříkajícím důkazem toho, komu Famfrpál v průběhu věků ve skutečnosti patří.

Fred s Edvinem nikdy příliš nevycházel. Nevím, jestli by něco změnilo, kdyby o mě kruvalský minulý rok nejevil zájem. Třeba by spolu našli společnou řeč, ale to už je pouze ve hvězdách. Důležité je pro mě aktuálně pouze vědomí toho, že ti dva byli, jsou a asi i nadosmrti budou zapřísáhlými nepřáteli.

A Fredovi se zřejmě příliš nezamlouvá fakt, že mám knihu dotyčného v tašce, jako kdyby se nechumelilo.

Zpočátku si myslím, že mu to nedorozumění dokážu vysvětlit. A i kdybych neměla nic na svou obranu, potřebovala bych to vůbec? 

Tak mi zkrátka kamarád půjčil knížku. To je toho.

Zrzkův výraz mi ale prozradí, že on to takto rozhodně nevnímá. Jako kdyby se kolem nás najednou snížila teplota o několik stupňů a ta rozjařená nálada byla pryč na stovky kilometrů daleko. To všechno je v nedohlednu a zavinil to jen a pouze ten pitomý svazek popsaných papírů, sešitých dohromady.

Tak nějak si začínám uvědomovat, že je tady něco, co mi úplně nedochází. I kdyby Fred Edvina nesnášel, opravdu by ho tolik dopálilo, kdybych si od něj něco půjčila?

Jeho výraz na mě totiž působí dojmem, že jsem u něj skončila. Kdybych věděla důvod své zkázy, snad bych se s tím časem nějak vyrovnala. Já ale nemám nejmenší ponětí, co se právě teď děje.

A to mě upřímně začíná děsit.

"Frede?" odhodlám se proto upoutat jeho pozornost.

Sice mi jí věnuje až až a naopak bych ocenila, kdyby mě přestal provrtávat pohledem, ale stejně ho musím nějak zaujmout.

Dotyčný na mě ovšem dál zírá a jediná reakce, které se mi dostane, je další emoce, kterou se mi podaří rozluštit v jeho obličeji.

Zklamání spolu s rezignací se totiž jako bouřkový mrak rozleje po jeho tváři. O chvilku později dokonce i sklopí pohled k zemi a konečně zase uslyším jeho hlas.

Neblázni! (Fred Weasley) ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat