Neblázni! (Fred Weasley) ✔

71. část- Protože je to správně

Náš školní trest se má odehrát následující týden v učebně ve druhém patře.

Máme za úkol projít desítky let staré učebnice a převést je znovu do použitelného stavu. Některé z nich mají totiž vytrhané stránky, rozpadlou vazbu či popsané listy.

Upřímně mi trest nepřipadá tak strašný a jsem spíše překvapená, že je na nás Filch tak mírný. Celé Bradavice ví, že on sám by nejraději znovu zavedl tresty fyzické.

Když si ale prohlédnu Fredův protáhlý výraz, jakmile otevře první zaprášený svazek, je mi ihned jasné, že tento trest vymyslel bradavický školník speciálně pro něj. Staré školní knihy a Weasley? To nejde absolutně dohromady.

"Proč to vůbec máme renovovat, když si všichni musíme učebnice vozit z domu?" zabrblá, když se dám do práce i já.

"Taky jsme mohli skončit mnohem hůř." zašeptám tak, aby mě Filch, který stojí za námi, neslyšel a třeba si výběr trestu ještě nerozmyslel. "Radši spravím pár knížek, než abych leštila něco ve Velké síni." zamračím se při představě kyblíku s vodou a nějakým čistícím prostředkem.

"Byla by u toho aspoň větší sranda." zabrblá můj společník.

"Tím chceš říct, že je se mnou nuda?" pozvednu na něj vyzývavě obočí.

"S tebou nikdy, Livingstonová." zajiskří mu oči a sjede mě pobaveným pohledem.

Jeho poznámku přejdu zakroucením hlavy a dál se věnuju práci, která nás čeká a nemine. V duchu si říkám, proč jsem nedržela jazyk za zuby a vůbec něco plácala. Teď mám z Fredovy odpovědi akorát smíšené pocity a nevím, co si myslet.

Stejně jako u jeho poznámky o tom, jak mi sluší jeho svetr. Nechápu, co takovými řečmi sleduje a to mě frustruje způsobem, jaký bych si nedovedla ani představit.

"Děje se něco?" zeptá se mě po chvilce a mám pocit, že se mi jeho uhrančivý pohled propaluje až do duše.

Zkoumá mě očima a zřejmě se snaží přijít na příčinu mého zaskočeného výrazu. Já si nicméně v danou chvíli uvědomuju pouze jeho pátravý pohled, který mě znervózňuje. Cítím se jako pod mikroskopem, který se snaží vypáčit z mého nitra veškeré podrobnosti a nejnepatrnější struktury.

Olíznu si rty a polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku. Odtrhnu se od něj a zaměřím se na učebnici, která leží otevřená přede mnou. 

"Nic." zamumlám a doufám, že mě slyšel, abych to nemusela opakovat.

Nic mi na to neřekne, takže si tím nemůžu být tak úplně jistá, ale alespoň už se dál nevyptává. Už si téměř oddychnu, že byla katastrofa zažehnána, ale to je pouze předčasné.

Připadám si vážně nemožně a poblázněně, ale nemůžu zabránit husí kůži, která mi naskočí při náhodném dotyku našich paží. Naše pokožky se na malý okamžik spojí a ta elektřina, kterou je protkaný vzduch, kdykoliv jsme spolu, se rozlije našimi těly. Protože co je víc než napjatá atmosféra umocněná blízkostí toho druhého?

Je to přesně ten moment, kdy se na první pohled omylem dotknete. Zajímavé na tom je především to, že to ve skutečnosti není ale až taková náhoda. Přece jen, když se vaše myšlenky točí okolo vysněného přání, vaše existence k němu tak nějak podvědomě směřuje a i když si chtění a snění o okamžiku, kdy se to splní zakazujete, stejně si nemůžete pomoct. Sami se malými krůčky přibližujete ke chvíli, kdy se to stane realitou. Nebo se alespoň dostanete tak blízko, jak vám osud dovolí.