Neblázni! (Fred Weasley) ✔

65. část- Nepovedený trénink

Další týden je tady jako lusknutím prstů a já se probudím do dne D. Jinak řečeno, dnes se má odehrát první trénink nebelvírského týmu letošní sezóny.

Nemohla jsem téměř ani dospat, jak jsem byla nervózní ohledně všeho, co s touto událostí souvisí. Celé léto jsem na koštěti neseděla, protože jsem zkrátka uprostřed Londýna neměla možnost. Tím pádem jsem měla oproti svým spoluhráčům trošku nevýhodu, ale Ben se mě snažil uklidnit, že jsem určitě nic nezapomněla.

Jelikož byl náš tým zcela kompletní a členy jsme neměli důvod měnit, Katie se rozhodla vynechat tradiční nábor. Nebylo proto na co čekat a dneska už jsme mohli začít rovnou hrát.

"Hlavně se soustřeď." snaží se mi domluvit Ben cestou ke hřišti.

Trmácíme se přes školní pozemky s brašnami, které obsahují vybavení na famfrpál. Venku panuje babí léto, takže nás sluníčko hřeje do zad a vlasy nám cuchá jemný vánek.

Nastavím tvář k obloze a užívám si teplé sluneční paprsky, které mě hřejí na kůži. Za chvilku už tady bude podzim se vším všudy a s takovýmto počasím se budeme muset na několik měsíců rozloučit.

"Jako kdybych nic neřekl." ozve se znovu můj kamarád ironicky.

"Nemáš být ty tak náhodou moje podpora?" protočím nad jeho poznámkou oči a začnu se soustředit opět na cestu.

"Ono je to těžký, když nás tvoje roztěkanost může připravit o školní pohár." pokrčí rameny.

"Aspoň známe tvoje priority." povzdechnu si a u šaten se rozloučíme.

Pokračuju do té dívčí, takže jen rychle vklouznu za dveře vedle nás a shodím z ramene svoje věci.

"Tady jsi! Už jsme se bály, že se neukážeš!" rozhodí rukama Katie a popadne svoje koště z lavičky. "Rychle se nechystejte, za pět minut začínáme!" křikne ještě a zmizí z šatny ven.

Porozhlédnu se trošku vykolejeně kolem sebe a všimnu si Jessie, která si zrovna rozvazuje tkaničky červených tenisek.

"Tím už jsme se bály, myslela to, že tady vyšilovala sama. Mně bylo jasný, že by tě sem Ben dotáhl i přes mrtvoly." usměje se na mě lehce nebelvírská brankářka.

Nejistý úsměv jí oplatím a začnu se pomalu soukat do svého hábitu na famfrpál. Jessie nemám co říct. Od doby, co jsme přijeli do Bradavic se mnou nepromluvila ani slovo a teď si chce hrát na kamarádku? 

Pořád ji podezírám z toho, že mi něco zásadního tají a vadí mi, že se mi nedaří přijít na to, o co jde.

Kdyby to byla dobrá kamarádka, tak mi snad prozradí, co se děje, no ne?

"Max?" ozve se její hlas, když už jsem téměř připravená vyrazit.

"No?" otočím se na ni.

Jessie se snaží všemožně vyhýbat mému pohledu a očima skáče všude kolem, jen aby se náhodou nepodívala na mě. Začnu být mírně netrpělivá, protože už mi ty její tajnosti vážně lezou krkem. Naštěstí se pár vteřin předtím, než mi dojde trpělivost, odhodlá znovu ke slovu. 

"Já.. vím, že se s váma teď moc nebavím a tak, ale.. prostě.." dostává ze sebe krkolomně náhodná slova.

"Spíš nikdo z nás nechápe, co se děje. Jestli jsme udělali něco špatně..?" zeptám se jí.

Jessie si vjede rukama do vlasů a stiskne k sobě křečovitě oční víčka. Vypadá, že jí něco strašně trápí, ale slova z jejích úst nevychází, takže si svoje myšlenky nechává pro sebe.