Neblázni! (Fred Weasley) ✔

6. část- Edvin

Ráno jsem se probudila celá polámaná. Nemohla jsem se ani hnout, a proto jsem byla štěstím bez sebe, že je sobota.  Když jsem se s úsilím vyhrabala z postele, všechny spolubydlící už byly bůh ví kde. Navlékla jsem si na sebe něco ze skříně a vyrazila na snídani. 

Velká Síň už byla skoro prázdná a jenom pár opozdilců včetně mě jedlo poslední zbytky, které před několika hodinami vykouzlili skřítci. Vzala jsem si toust se šunkou a během chvilky ho zhltla. Posbírala jsem se z dřevěné lavice a vyrazila do společenky. Cestou jsem přemýšlela o Benovi. Zase. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Nejradši bych si za to nafackovala

"Au-" vykřikla jsem o chvilku později, když jsem spadla na studenou podlahu.

Natáhla se ke mně něčí ruka, já ji bez váhání přijala a vyškrábala se zpátky na nohy. Dívala jsem se do očí Fredovi.

"Ahoj, Max." shlížel na mě s úsměvem.

Trošku mě jeho přítomnost vykolejila, ale snažila jsem se uchovat si chladnou hlavu.

"Ahoj, Frede." zamumlala jsem ještě zmatená z pádu.

"Měla by jsi být příště při smyslech, nebo se aspoň dívat, kam jdeš." zasmál se a pomohl mi sebrat knížku, která se ještě válela na zemi.

"Na tom něco bude," přisvědčila jsem a knihu si od něj vzala.

Ano, vím. Není úplně normální tahat s sebou knížku i na snídani, když tam nemám v plánu strávit delší dobu, než která je nezbytně nutná, ale i tak. Člověk nikdy neví, co se stane a mám vždycky lepší pocit z toho, že ji mám u sebe.

"Kam vlastně míříš?" zeptala jsem se ho a upravila si culík, ze kterého mi vyklouzlo pár pramínků.

Musím sama sebe pochválit za to, že už se v jeh přítomnosti cítím o něco líp a nejsem tak rozklepaná a nervózní jako to bývalo dřív. I ta chvilka času, co jsem s ním zatím strávila mi pomohla k tomu, abych byla aspoň kapku nad věcí.

"Mám sraz s kamarádkou." zazubil se na mě a podíval se na hodinky. "to mi připomíná, že už musím jít. Uvidíme se."

Udělal pár kroků a zmizel za rohem. S kamarádkou- to určitě. Ozvalo se moje podvědomí, ale snažila jsem se myslet na něco jiného. Přece jenom, Fredovy taktiky jsem znala a viděla už tolikrát, nemělo by mě to natolik překvapovat. Stejně mi ale přišlo zvláštní, že někdo, kdo se k ostatním včetně mě chová tak mile a kamarádsky, může vést i druhou osobnost, ve které střídá holky jak ponožky. Nedávalo mi to smysl. Ale možná všechny ty holky vědí, do čeho jdou, ostatně dvojčata se tím nijak netají.

Když jsem si utřídila myšlenky a vrátila se zpátky do reality, rozhodla jsem se vydat do knihovny. Chtěla jsem si chvilku číst a zdálo se mi, že větší klid budu mít spíš tam, než na koleji. Našla jsem si volné místo u stolu a ponořila se do příběhu. Děj začínal zrovna gradovat, když mě vyrušilo odkašlání. Zvedla jsem hlavu a uviděla kluka z Kruvalu, na kterého jsem včera zírala na obědě. I z blízka měl až nereálně dlouhé řasy, ale navíc jsem si všimla i ďolíčků, které se mu vytvořily ve tvářích, když se na mě teď pousmál.

"Ahoj, jmenuju se Edvin." sdělil mi a sedl si ke stolu naproti mně.

"Já jsem Max." odpověděla jsem trochu nejistě a knížku zavřela. 

"Viděli jsme se včera na obědě, pokud se nepletu." pověděl mi jen tak a já si nebyla jistá, jakou odpověď bych mu na to měla dát. Mluvil s lehkým severským přízvukem a díval se mi do očí.

"Emm, jo. Pamatuju se na tebe, jsi z Kruvalu, že?" zeptala jsem se jak pitomec, ale nic lepšího mě stejně nenapadlo. 

"Přesně tak." odlehčeně se zasmál a já se trošku uvolnila. "To taky znamená, že tady nikoho neznám, tak mě napadlo, že se rád seznámím s někým novým. Zvlášť s někým tak okouzlujícím jako jsi ty." 

Chvilku jsem si dávala dohromady, co mi to právě řekl a když jsem si uvědomila, že se mi to fakt asi jen nezdá, zrudla jsem jako rak. Ostatně, na komplimenty od opačného pohlaví nejsem zrovna moc zvyklá.

"T-tak to mě těší, že se ti zdám okouzlující." vykoktala jsem a zavrtěla se na židli. Cítila jsem se trošku nepatřičně.

"Potěšení na mé straně." mrkl na mě a stoupl si. "Nechtěla by ses jít projít? Venku je krásně a rád bych to tady prozkoumal trochu víc." usmál se a já chvilku jen obdivovala jeho ďolíčky.

"Jasně, moc ráda," odpověděla jsem vzápětí "ale nevím, jestli budu tím nejlepším průvodcem, většinu času trávím vevnitř." pokrčila jsem rameny a stoupla si vedle něj.

"Rozhodně to tady znáš víc, než já, takže beru cokoliv." uchechtl se a vyrazili jsme.

Až do pozdního odpoledne jsme se procházeli po školních pozemcích. Povídali jsme si a já byla až překvapená, jak snadno hovor plyne. Snažila jsem se vydolovat v paměti, co zajímavého bych mu tak ukázala. Nakonec se musel spokojit s jezerem, okrajem zapovězeného lesa a famfrpálovým hřištěm. Na poslední zastávce jsme dokonce potkali Bena. Kroužil nad hřištěm a vypadalo to, že trénuje, aby se udržel ve formě. Musela jsem se nad tím pousmát. Jakoby už tak nebyl víc než ve skvělé kondici. 
Když nás zaregistroval, sletěl dolů a seskočil z koštěte na trávník. 

"Přišla ses podívat, jak lítá profík?" křikl na mě už zdálky.

"Přesně tak, ale bohužel... Žádnej tady asi zrovna není." vrátila jsem mu a oba jsme se zasmáli.

V tu chvíli si Ben všiml, že nejsem sama a povytáhl obočí.

"Tohle je Edvin," objasnila jsem "dneska jsme se seznámili v knihovně." 

"Tam chodí v sobotu i někdo kromě tebe?" rýpl si do mě, ale do hovoru se zrovna vložil i Edvin, takže jsem jeho popichování nechala bez odpovědi.

"Jsem z Kruvalu. Edvin,"potřásl si s mým kamarádem rukou."Max mi to tady byla trochu ukázat." mrkl na mě a já znovu zrudla.

Ben jen nechápavě zavrtěl hlavou a těkal pohledem mezi námi. Rozhostilo se trapné mlčení a tak jsem se pokusila situaci zachránit.

"No nic, my už půjdeme, stejně je pozdě a ty by ses měl věnovat cvičení." 

To, že bylo teprve něco málo po čtvrté odpoledne naštěstí nikdo nezmínil a s Edvinem jsem se vydala zpátky k hradu.
Když jsme došli před vstupní bránu a nastal čas se rozloučit, chytil mě za ruku a podíval se mi do očí.

"Děkuju moc za dnešek, Max, moc jsem si tu prohlídku s tebou užil." pověděl mi a vykouzlil úsměv.

Ochromeně jsem před ním stála a po pár vteřinách se odhodlala odpovědět.

"Není vůbec za co."

"Ještě se uvidíme." naposledy se na mě pousmál, zastrčil mi vlasy za ucho a otočil se k odchodu.

A rázem se stalo že jsem byla snad ještě zmatenější, než ráno.

- Lili <3