Neblázni! (Fred Weasley) ✔

75. část- Vážně?

Ještě asi dalších deset minut vydýcháváme události, co se právě odehrály.

Už se ani nepozastavuju nad faktem, že jsem se s Fredem skutečně znovu vyspala, protože to očekávali opravdu asi úplně všichni. 

V tuto chvíli je mi ta myšlenka ukradená a moje stále rozněžnělé tělo je mi za to rozhodnutí vděčné.

"Musíme tě oblíknout, ať nenastydneš." zašeptá mi Fred do ucha, ale stejně mě nepustí z pevného obětí.

Můžu zřetelně cítit tlukot jeho srdce a díky naší obnažené kůži i teplo jeho těla. A to je jeden z důvodů, proč si i přes nahotu připadám uvolněně.

Zahřívá mě navíc i vědomí toho, že po sexu hned neutekl a naopak mě nechce pustit pryč. Ten pocit je moc příjemný, protože se díky němu cítím výjimečně a je to něco úplně jiného, než kdyby to, co jsme právě provedli, byla jednorázovka. 

Ani nevím, proč to tak vnímám. Co si od toho slibuju?

Že odteď budeme tvořit šťastný pár a Fred se mi odevzdá tak, jak si přeju už několik měsíců?

Nebyla jsem zas tak naivní, abych v sobě tuto myšlenku podporovala. Přesto jsem ale měla zvláštní pocit, že je ve vzduchu něco jiného. Něco, co by mi možná moje přání mohlo splnit.

To byl ale jen takový mihotavý pocit, který byl nejspíš příliš nereálný na to, abych mu přikládala nějakou větší váhu.

"Víš co, rozmyslel jsem si to. Nechám si tě radši ještě u sebe." ozve se jeho hlas po chvilce znovu a dotyčný se mi zavrtá do krku, což mě donutí se rozesmát.

Jeho vlasy mě lechtají na krku, ale on se nenamáhá s tím, aby přestal. Zřejmě se mu moje utrpení zamlouvá, takže v tom pokračuje do chvíle, než už jen stěží popadám dech.

"Máš krásnej smích." usměje se, když už jsem opět schopná normálně dýchat.

"Byl by ještě hezčí, kdys mě k němu nenutil násilím." opáčím s úšklebkem, ale i tak mě jeho lichotka potěší.

Nevím, co se to mezi námi děje, ale pocit, který se mi rozlévá v žaludku je až příliš příjemný na to, aby mohl být skutečností. 

Protože kdy se mi naposledy stalo, abych se tulila k Fredovi a nepociťovala pocit nejistoty z toho, co se stane později?

Ano, správně. Už to nějaký ten pátek bude.

Přestože se mi ta chvíle ale zamlouvá, stále se jí zdráhám naplno uvěřit. Moje pocity jsou smíšené a já bych se nejraději vypařila, jenom abych ty zvláštní a nezvyklé skutečnosti nemusela řešit.

"Měla bys přestat tolik přemýšlet." nadhodí můj společník a zabubnuje mi prsty na holá záda. "Nebo snad lituješ toho, co jsme udělali?" dodá o chvilku později s nejistotou v hlase.

Stáhne k sobě obočí a v jeho výrazu je patrná starost. A možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že zahlédnu dokonce i nitku strachu.

"Jasně, že ne." usměju se na něj proto a opřu si čelo o to jeho. "Jenom nevím, co si o tom pořádně myslet." zašeptám a zavřu oči.

Nechci se na něj dívat pro případ, že bych v jeho obličeji mohla vyčíst emoci, která by se mi nelíbila. Jeho odmítnutí by mě v tuto chvíli totiž opravdu zasáhlo a mám strach, že bych se před ním s největší pravděpodobností už opravu rozbrečela.

Bojím se zjištění, že by to celé bral pouze jako povyražení a já bych byla jen vtip, který se s tím pojí.

Když ovšem ucítím jeho prsty, kterými mi přejede jemně po tváři, uvědomím si, že by mi to i přes všechny své chyby nikdy neudělal.