Neblázni! (Fred Weasley) ✔

66. část- Náhoda?

Jakmile doběhnu na hrad, zamířím si to rovnou do nebelvírské věže, kde neváhám a utíkám se schovat nahoru do ložnice.

Ještě ve famfrpálovém hábitu a špinavých teniskách se skácím na matraci a zabořím hlavu do polštáře.

Proč se mi pořád dějí takové věci a nejsem schopná rozeznat lidi, kterým můžu věřit, od podvodníků?

Snažím se rozdýchat vzlyky, které mi plní hrdlo, a zastavit slzy, které stékají po mých zarudlých tvářích. Ani nevím proč, ale když jsem se dneska s Fredem bavila, alespoň na malou chvilku jsem si připadala, jako kdyby se mezi námi nic nestalo. Povídali jsme si jako normální lidi a nebylo mezi námi nic, co by nás drželo zpátky.

Asi jsem chtěla utéct do milosrdečnější minulosti, kde jsme k sobě měli blízko a nemuseli řešit lži a podvody, ke kterým následně došlo. Ty jsme tehdy měli totiž ještě před sebou a já o nich neměla ani ponětí.

Jak jsem měla ale tušit, že se zrovna on a Jessie dají dohromady? Myslela jsem, že ona ho zavrhla do nejhlubších pekel a co jsem pochopila z jeho řečí minulý rok, on o ni neměl nikdy valný zájem.

Napadly mě pouze dvě možnosti, jak k tomu mohlo dojít. Buď změnili názor, nebo mi oba celou tu dobu lhali.

Otevřela jsem oči a snažila se zahnat pálivý pocit, který mě nutil víčka zase zavřít. Dívala jsem se na bíle omítnutý strop nad sebou a počítala praskliny, které se táhly skrz barvu. Pomáhalo mi to zahnat tíživé myšlenky a sebelítost, která se mi jako jed rozlézala končetinami.

Znovu a znovu se mi před očima vybavoval Fredův výraz, když jsem mu řekla, že znám pravdu. Přes tento výjev se ještě překrýval obraz Jessie, když jsme na sebe v létě narazily. 

Mohlo mi dojít hned, že je to celé až moc podezřelé na to, aby to snad byla náhoda. 

Jessie nebyla v Příčné ulici jen tak. Potkala jsem ji ve chvíli, kdy byla na cestě za Fredem.

Zhoupne se mi žaludek a do krku nahrne žluč. Nejvíc špatně je mi asi z jejího chování, protože mě tehdy v podstatě odtáhla pryč, abych nezjistila pravdu. Je mi na nic z toho, že jsem jí nestála alespoň za upřímnost.

Jistě, nevím, jestli bychom si spolu potom měly ještě vůbec co říct, ale ve výsledku to vyšlo na stejno. 

Teď už znám pravdu, která se skrývala za jejím úskočným jednáním a nemůžu uvěřit, jak jsem ji mohla přehlížet.

Vyhoupnu se do sedu a naposledy si protřu vlhké oči, které ne a ne přestat slzet.

"Sakra." zanadávám a natáhnu se pro kapesník z krabičky, která je postavená na mém nočním stolku.

V tu chvíli uslyším povyk, který se ozývá ze společenské místnosti.

Navzájem se začne překřikovat několik hlasů, ale stěny hradu jsou poměrně silné, takže slyším pouze tlumené zvuky a význam slov mi uniká.

Když se ale ozve naléhavé zaklepání na dveře a poté téměř bez varování vpadne do pokoje Jessie, tak nějak mi dojde, o koho že se to jednalo.

"Max! Co blbneš, proč jsi utekla?!" vyjekne a skácí se ke mně na postel, ve snaze popadnout dech. "S tímto výkonem by ses mohla klidně živit i jako profesionál." podotkne stále udýchaně.

"To ti nepřijde blbý za mnou po tom všem ještě chodit?" ohradím se a přitáhnu si kolena k tělu, takže se cítím hned o něco víc pohodlně.

"A proč jsi jako zdrhla? Katie je na tebe dost naštvaná - teď teda i na mě - ale z toho, co ze sebe Fred vykoktal jsem pochopila, že bych za tebou měla jít." snaží se navázat oční kontakt.