Neblázni! (Fred Weasley) ✔

46. část- Poprvé

Když se po několika minutách konečně dostaneme na konec dlouhé chodby, oddechnu si úlevou. Doteď jsem o tom neměla ani tušení, ale stísněný prostor, ve kterém jsem teď musela jít mi nedělal zrovna dobře. Možná to bylo ale i tím, s kým jsem tam byla.

Fred šel po celou tu dobu těsně za mnou a dýchal mi za krk. Cítila jsem jeho tělo za svým, což mě neskutečným způsobem rozptylovalo. Vnímala jsem jeho blízkost, která byla minimem prostoru ještě znásobena.

Panovala mezi námi napjatá atmosféra plná nevyřčených myšlenek a pocitů, která se mi vrývala hluboko do mozku. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, co se chystáme udělat a co to asi s naším vztahem udělá.

On ani nedutal a pokračoval poslušně za mnou. Asi vycítil moje divoké myšlenky, nad kterými jsem ztrácela každou vteřinou kontrolu.

Vynořili jsme se za sochou čarodějnice uprostřed chodby. Měli jsme štěstí, jelikož nás nikdo neviděl a tím pádem jsme mohli nepozorovaně proklouznout a dělat, jako kdyby se nic nestalo.

Kdyby nás uviděl školník Filch, asi by nebyl dvakrát nadšený, že jsme se právě prošli místy, o kterých on nemá ani potuchy. Zkrátka, dvojčata Weasleyovic znají školu lépe než on a to o mnohém svědčí.

Když jsme stáli opět nohama na pevném povrchu, zastavila jsem se a čekala, co bude následovat. Fred na mě chvilku jenom ostýchavě koukal a vypadal stejně nejistě a zmateně, jako jsem se já sama cítila.

"Děje se něco?" zeptám se ho proto opatrně.

"To nic, jen nechci, abys toho litovala." poškrábe se na hlavě.

Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a mírně se usměju.

"Nedovedu si ani představit, jak bych toho mohla litovat." poznamenám a přistoupím k němu blíž.

Zaháknu si ruce za lem jeho svetru a přitisknu se k jeho trupu. Potřebuju ho mít na blízku a už prostě nemůžu čekat. Potřebuju, aby věděl, že jsem si jistá. Aby si nemyslel, že to, co se chystáme udělat, je jen nějaký pomatený nápad holky opité poblázněním.

"Chovej se tak, jak se cítíš, dělej to, co chceš, ale prosím, hlavně se nepřetvařuj a neboj se otevřít svoje srdce." zašeptám potichu.

Fred se na mě podívá a z jeho pohledu přímo cítím, jako kdyby se v něm v tu chvíli něco zlomilo. Jako kdyby se zbortily imaginární stěny, které si kolem sebe tak dlouho budoval a pomocí kterých se uzavíral před okolím. 

Jeho pohled se projasní a mám pocit, že teprve teď si mě prohlédl pořádně. Dívá se na mě pozorně a soustředěně a pod tím, dalo by se říct rentgenovým pohledem, začínám být nesvá. Zdá se mi, že vidí až hluboko do mé duše. Připadá mi, že mě dokáže celou prohlédnout a stačí mu jen chvilka k tomu, aby přesně věděl, kým ve skutečnosti jsem. 

Pravda je taková, že když jsem s ním, jsem někým jiným, než jsem bývala dřív. Jsem konečně sama sebou a nemám strach říkat mu i svá nejhlubší tajemství. Můžu s ním sdílet svoje myšlenky a přání. A ačkoliv je to asi klišé, vím, že mě vždycky pochopí a nikdy neodsoudí.

Ještě chvilku mě skenuje pohledem, potom se ale skloní a konečně mě políbí. Ten polibek je jedinečný. Můžu z něj cítit všechna slova, která nejsou potřeba sdělovat. Je z něj cítit ale i vášeň a hluboký cit, který je oboustranný. 

Doopravdy.

Všechny nejistoty a vzájemné mříže, které se mezi nás po celou tu dobu kladly a bránily nám v tom být spolu jsou skutečně pryč. Jsme jen my dva a tato chvíle, kterou nesmíme promarnit.