Neblázni! (Fred Weasley) ✔

1. část- Nový školní rok

Musím to stihnout! 

Nadávám sama sobě. Proč jsem byla tak hloupá a nesbalila si dřív? Měla jsem na to tolik času a stejně! 

"Max!" volá na mě taťka z chodby.

"Už to skoro bude!" zakřičím na něj zpátky.

Ale nebude a moc dobře to vím. Házím své věci bez ladu a skladu do velkého kufru a u toho přemýšlím. Bude tento ročník něčím jiný? Jistě, budou NKÚ a všechen ten zmatek kolem toho. 

Přála bych si, aby si mě alespoň jeden z nich všimnul.

A sakra! Kde mám hůlku? Vím, není to zrovna něco, co by se očekávalo od čarodějky, ale já jsem taková, že i tu zatracenou hůlku dokážu ztratit. Panikařím. Co budu dělat? Ptám se sama sebe mezitím, co obracím pokoj vzhůru nohama. 

Nikde není. pomyslím si zoufale.

"Max! Nestihneš vlak!" ozve se nervózně táta.

Sednu si smutně na postel. Letos zřejmě nikam neodjedu. Když ale dosednu, ucítím pod sebou nepříjemné zatlačení. Já jsem ale tak hrozně hloupá! Který idiot si sedne na vlastní hůlku? 
Popadnu kufr a i s hůlkou se vyřítím na chodbu. Taťka už tam naštvaně přešlapuje a kouká na hodinky. 

"Mohla by ses taky někdy sbalit dříve, než na poslední chvíli?"zeptá se mě s povytaženým obočím.

"Ty víš, že to nejde." řeknu s úsměvem na rtech.

Společně se vydáme k autu. Ano, máme auto. Není to sice zrovna normální, vzhledem k tomu, že jsem čarodějka, ale taťka je mudla. Když mamka umřela, nebyl jiný způsob jak se dopravovat, tak jsme si je pořídili. Není nic extra, ale stačí nám. Pohlédnu na hodinky, vlak odjíždí v deset. Je půl desáté a vzhledem k tomu, že cesta trvá asi půl hodiny, nemáme zrovna nejvíc času.

Za chvíli se už řítíme ulicemi k nástupišti King's Cross. Spousta aut na nás troubí, ale nám je to jedno. Teda alespoň mě to nezajímá. Když tak vidím taťky, už si tak jistá nejsem.

Uháním s kufrem na nástupiště devět a třičtvrtě. Trochu zvláštní, nemyslíte? Když jsem tady byla poprvé, nevěděla jsem si absolutně rady. Trik je v tom, že se musíte rozběhnou proti stěně mezi nástupišti 9 a 10. Tak jsem to udělala i teď. Objevila jsem se na speciálním nástupišti, kde už stál Bradavický expres, líbla táty na tvář a utíkala k prvním dveřím vlaku. Nastoupila jsem a mávala mu, dokud mi nezmizel z dohledu.

Teď už jen najít Bena, povzdychla jsem si. 

Postupovala jsem vlakem dál a dál. Musela jsem nakouknout do každého kupé, aby jsem ho našla. Bylo to ponižující a k tomu všemu jsem samozřejmě okouněla i u kupé, kde seděli oni.

Fred a George Weasleyovi.

Jsem do nich zabouchlá už od prváku a snad nikdy jsem si s nimi nic neřekla. Možná je to tím, že jsou o rok starší, nebo tím, že jsou tak dokonale úžasní a já taková nula, ale to nic nemění na věci, že jsme ve stejné koleji. Člověk by řekl, že když už spolu pět let sdílíme "domov", tak aspoň nějaká konverzace proběhne, ale ono nic.

Otevřela jsem dveře a zkameněla. Seděl tam Fred, George a Lee. Ano, znala jsem je všechny. Oni na mě jen nechápavě koukli a já zrudla. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, ale to bych nebyla já, kdyby se něco nestalo. Už jsem zavírala dveře, když se mi v nich mé dlouhé havraní vlasy skříply. Chtěla jsem je odtrhnou, ale nešlo to. Byla jsem zoufalá. Už jsem dokonce začala uvažovat o tom, že je prostě nějakým způsobem odšmiknu, když v tom ke dveřím přistoupil on.