Neblázni! (Fred Weasley) ✔

56. část- Odpověď

Chvilku si Freda jen prohlížím a přemýšlím nad odpovědí. 

V hlavě mi běží obrazy všeho, co jsme spolu prožili. Myslím na to, jak jsem ho letos poprvé potkala ve vlaku a i když jsem ho neviděla celé dva měsíce, moje srdce k němu stále chovalo stejné naivní dívčí city.

Když mě poprvé políbil v Prasinkách a já to tehdy prožívala tak intenzivně, že jsem nemohla skoro ani dýchat. Věřila jsem, že to se mnou myslí vážně a bude následovat sladká budoucnost zalitá duhou.

To se ovšem nekonalo a Fred dělal, jako kdybychom byli dva cizinci, co se náhodou potkali na cestě.

Následovalo období naší dohody, kdy souhlasil s fyzickým vztahem bez závazků. Tehdy jsem byla hloupá a nepřemýšlela nad následky. Užívala jsem si pouze té slasti, když mě drtil svými rty a já měla pocit, že pro něj znamenám něco víc, než bylo ve skutečnosti pravdou.

Tehdy se všechno pokazilo, protože jsem se do něj zamilovala. Ale co čekal? Co jsem čekala já?

Že moje city, ačkoliv založené na fantazii, zmizí a já zvládnu předstírat, že pro mě znamená náš vztah to stejné, co pro něj? Muselo nám být oběma jasné, že se to akorát tak prohloubí a já skončím se zlomeným srdcem.

A taky se tak málem stalo, nebýt toho, že Fred tak moc žárlil, že souhlasil s tím, že spolu budeme chodit.

Veřejně, oficiálně. Zkrátka všem na očích.

A já byla šťastná. Měla jsem všechno, po čem jsem kdy toužila. Milovala jsem kluka, který byl po mém boku a měla za to, že on mou lásku opětuje. Bláhově jsem si myslela, že mě miluje a nás šťastný konec je už na dosah ruky.

A tak jsem od něj ani nepotřebovala slyšet potvrzení jeho lásky. Věřila jsem svému zaslepenému úsudku a stačila mi jeho přítomnost a narážky plné sexuálního podtextu, které mým směrem tak rád posílal.

Ale jak mi tyto chabé důkazy mohly stačit k tomu, abych se mu odevzdala? Jak mi mohlo být dost to, že mi říkal, jak jsem krásná, když mi nikdy neřekl, že mě miluje? Že mě neopustí a bude tady pro mě?

Nelituju toho, že jsem s ním ztratila panenství. Myslím, že lepší vzpomínku bych si nemohla přát, pokud tedy odmyslím všechny události, které se od toho dál odvíjely.

A Fred mi právě přiznal, že ke mně něco cítí. Že to pro něj nebylo jen prázdné uspokojení a fyzická touha, kterou potřeboval s někým umlčet.

Mohla bych se na něj zlobit za to, že mě opustil kvůli vlastnímu strachu? Kvůli tomu, že se bál otevřít své srdce někomu dalšímu? 

Nechci být kat, který ho odsoudí, aniž by věděl, co se mu honí hlavou. Co ho svazuje a drží zpátky.

A ačkoliv mi tak moc ublížil, jsem si téměř jistá, že odpustit mu to dokážu. 

Teď už ano.

Kývnu opatrně hlavou na souhlas a sleduju, jak se tomu klukovi vedle mě rozzáří oči nadšením. Výraz v jeho tváři se uvolní a veškerá tíha a napětí z jeho obličeje vymizí.

"Děkuju." vydechne a než se naděju, přitáhne si mě k sobě do obětí.

Chvilku jen omámeně sedím a nechám jeho silné paže, aby mě pevně svíraly jako kdybych se měla během pár vteřin nadobro rozplynout.

Když vydýchám prvotní šok, nejistě mu obětí oplatím a hlavu si opřu o nabízený hrudník. Vdechnu do nosu jeho vůni a po dlouhé době se cítím jako doma. Nevím proč, ale jeho náruč a teplo jeho těla na mě tak zkrátka působí. Nesnažím se tomu faktu ani příliš bránit, protože vím, že s tím stejně nic moc nevzmůžu.