Neblázni! (Fred Weasley) ✔

68. část- Tričko

Po zbytek víkendu se nic zajímavého neděje a protože je Jessie téměř pořád přítomna ve společenské místnosti, tak ji nemáme ani důvod nějakým způsobem špehovat.

Po událostech v Prasinkách se chovala, jako kdyby se nic zvláštního nestalo. Pořád se nám sice spíše vyhýbala, ale už to alespoň nedělala tak okatě a do nějaké té konverzace se občas taky vtáhnout nechala.

S Fredem to bylo složité. Příliš často jsme se nepotkávali a já si nebyla jistá, jestli z toho mám radost či naopak. Věděla jsem, že dokud si spolu nepromluvíme o tom, co se stalo během tréninku, tak se nehneme dál. Zároveň jsem si však uvědomovala, že bych musela spolknout veškerou svou hrdost a omluvit se mu.

A i když jsem věděla, že by to byl krok správným směrem, nějak se mi stále nedařilo přesvědčit samu sebe, abych se do toho dokopala. Vlastně jsem ani pořádně netušila, co bych mu řekla.

Ahoj, promiň, že jsem tak vypěnila. Jen mi z myšlenky tebe a Jessie hráblo a nesnesla jsem to, že bys byl s někým jiným? Haha, promiň.

Všechna vysvětlení, která bych mu byla schopná dát zahrnovala přiznání žárlivosti, kterou jsem tehdy pocítila.  A já neměla žaludek na to, abych mu přiznala, že jsem se stále nepřenesla přes to, že by moje místo v jeho životě mohl někdo nahradit.

Nepřipouštěla jsem si to tak úplně zatím ani ve své hlavě, takže mi bylo úzko kdykoliv jsem jen pomyslela na to, že bych se o tuto myšlenku své vlastní slabosti a dětinskosti měla podělit s někým jiným.

"Musíme podniknout další kroky." ozvala se koncem dalšího týdne Jessie a nabrala si na vidličku porci těstovin, které byly dnes k obědu.

"Ale jak to chceš udělat, když se nic zvláštního neděje?" zakoulela jsem na ni očima a dávala si pozor, abych se i dál věnovala postrkování jídla po talíři.

Kousek od nás totiž seděl sedmý ročník, což zahrnovalo k mé smůle i zrzavého kluka, jehož přítomnost mě do jisté míry znervózňovala.

"Něco vymyslíme." zabrblala moje kamarádka a ztratila se ve svých myšlenkách, kde zřejmě doufala, že najde odpověď na naši zapeklitou situaci.

"Max!" ozvalo se po chvilce volání mého jména.

Zvedla jsem pořád trošku zahloubaně hlavu a podívala se na Katie, která se zastavila u volného místa vedle mě. Hodila svou tašku pod lavici a sedla si na dřevěnou lavici, která se pod tíhou dalšího těla mírně prohnula.

"Potřebuješ něco?" pozvedla jsem obočí, když se neměla k tomu, aby pokračovala.

"Jasně, promiň." vzpamatovala se kapitánka famfrpálového družstva a natáhla se pro naběračku, aby si do talíře nalila polévku. "V pátek budeme mít trošku delší trénink. Musíme si nějak vynahradit to, že jsme letos neměli začleňovací rituál." mrkne na mě a dál už se věnuje svému obědu.

Byla jsem ráda, že se na mě a na Jessie příliš nezlobila po tom, co jsme víceméně zkazily první trénink. Relativně rychle nám naši náhlou neúčast odpustila, ale bylo mi jasné, že by se jí asi dvakrát nezamlouvalo, kdybych se snažila vykroutit z další famfrpálové akce.

"Budu tam." usmála jsem se proto křečovitě a hlavu jsem radši zase rychle sklopila do talíře,

V hlavě se mi totiž začala zjela jasně vybavovat vzpomínka na poslední akci nebelvírského týmu, která skončila tak, že jsem se políbila s Fredem.

Jeho rty se tehdy poprvé dotkly mých a já si doteď pamatovala, jak skvělý to byl pocit. Líbal mě jemně a přitom všechny moje smysly vnímaly tak silně, že bych to ani nedokázala přesně popsat.