Neblázni! (Fred Weasley) ✔

epilog

Rozhodneme se na to jít pomalu.

Máme toho za sebou už tolik, že bude zřejmě lepší, začít pěkně od začátku s čistým štítem, než věci zbytečně uspěchat a nechat se strhnout kouzlem okamžiku.

Překvapivě nám to oběma vyhovuje a je až zvláštní, jak nám to společně po tak dlouhé době funguje.

Vídáme se každý den, trávíme spolu obědové přestávky a odpoledne vypracováváme úkoly do školy. A i přes to, že se na nás prvních několik dní upírají pohledy celé školy, zdá se, že si postupem času většina našich spolužáků na náš vztah přivykne a smíří se s tím, že jsme skutečně opět spolu.

V polovině ledna se koná naše oblíbená návštěva Prasinek, takže si samozřejmě nikdo z nás nenechá ujít příležitost, vyrazit do kouzelnické vesničky spolu s ostatními. Vítr nám fouká čerstvě napadaný sníh do tváří a my se plahočíme po zaváté cestě směrem k prvním domečkům, které se vynořují za horizontem.

Jdeme ve velké skupině, kterou čítám já, Maddie a Ben, ale zároveň i Fred, George, Jessie a všichni jejich kamarádi z ročníku. Tvoříme tak takový velký neuspořádaný chumel nebelvírských šál, které nám povlávají kolem krku a jasně značí, kterou kolej reprezentujeme.

Fred má ruku přehozenou kolem mých ramen a drží si mě blízko u sebe, díky čemuž můžu cítit teplo, vyzařující z jeho těla. Hlavu mám pomotanou jeho vůní a moje vnímání je v příjemné bublině, ve které se ocitám, kdykoliv jsem s ním.

Pohladí mě po paži a otočí hlavu mým směrem, takže si můžu všimnout jeho zarudlých tváří a pocuchaných zrzavých vlasů. Věnuje mi drobný úsměv, ze kterého mě zalechtá v břiše a skloní se k mému uchu.

"Moc ti to sluší." zašeptá a nepatrně přejede rty po mém ušním lalůčku.

Jeho horký dech v kombinaci s mrazivým počasím způsobí husí kůži na mých zádech, ale je to něco tak příjemného, že se vzmůžu jen na to, abych se k němu o něco víc přitiskla. Nechám se tak v jeho doprovodu dovést až ke Třem košťatům a užívám si chvíle strávené v jeho těsné blízkosti.

Ben s Maddie se drží za ruce a baví se o nějakém úkolu do přeměňování, který máme další týden odevzdávat. Vypadají spokojeně a šťastně, což mě donutí, rozšířit svůj úsměv ještě o něco víc.

Své nejlepší kamarádce vlastně tak nějak vděčím za to, že jdu právě teď s Fredem ruku v ruce. Kdyby se ten večer s mým přítelem nedomluvila a následně mě neposlala do společenské místnosti, kdo ví, jak by toto celé ještě dopadlo.

Je zvláštní nazývat ho svým přítelem. Přece jen jsme spolu stále příliš krátkou dobu na to, aby se mi to oslovení vrylo pod kůži. Fred se ovšem po tomto označení tváří vždycky tak spokojeně, že si na to zvykám čím dál tím víc.

A pokaždé, když mě on nazve svou holkou, mám to vlastně podobně. Ještě několik následujících minut nejsem schopná vyhnat úsměv z tváře.

"Na co myslíš?" zeptá se mě, jakmile usedneme ke stolu a objednáme si máslové ležáky.

Stočím k němu pohled a chvilku se kochám jeho krásnýma čokoládovýma očima, které mě teď zkoumavě pozorují. Kloužou mi po obličeji a čekají na mou reakci.

"Na nás." pokrčím rameny a sundám si šálu. Následně ji poskládám a chci položit na dřevěnou lavici vedle sebe.

Fred mě ovšem chytí za ruku, takže mi spadne do klína. 

Pozvednu na něj tázavě obočí, ale jeho pevnému stisku se nevzpírám. Druhou dlaní mě pohladí po tváři a přitáhne se ke mně o něco blíž.