Neblázni! (Fred Weasley) ✔

82. část- Za všechno

Vánoce jsem tento rok strávila doma s tátou. Uvařili jsme si dobrou večeři, připili na zdraví a zase si pro jednou připadali jako kompletní šťastná rodina.

Máma nám však oběma chyběla, takže jsme šli brzy spát a tradice, které většinou vždy obstarávala ona, jsme si odpustili. Nemělo to smysl.

S Maddie a Benem jsme se domluvili, že Silvestra oslavíme společně, takže jsem se pár dní po Vánocích zase sbalila a spěšným vlakem odjela do Bradavic.

Po nocích jsme do sebe lili litry máslového ležáku, povídali si o všem možném a začali vymýšlet plány na letní prázdniny. Sice byly ještě daleko, ale všichni tři jsme měli jasno v tom, že si předem vyhradíme dostatek času. Chtěli jsme spolu strávit co nejdelší dobu, než se vrhneme vstříc závěrečnému ročníku.

"Stejně si nedovedu představit, jak se žije bez kouzel. Vždyť to musí být příšerně nudný, nebo ne?" ušklíbne se Maddie těsně před tím, než skloní rty k hrdlu lahve.

Je předposlední den roku a my tři sedíme u Bena v posteli. Všichni jeho spolubydlící se vrací až na začátek školy, takže tady máme soukromí, které se nám běžně nenaskytne.

"Není to zas tak hrozný, když si zvykneš." zamyslím se nahlas a její pohyb napodobím.

S pitím to dnes nijak zvlášť nepřeháním, protože si chci zítřejší oslavu nového roku užít a plánuju se opít až tam.

Asi to zní dost zoufale a přitaženě za vlasy, ale potřebuju ze sebe alespoň částečně dostat vztek, který mám stále na Freda. Vlastně ani nevím, jak bych tu emoci, kterou k němu pociťuje každičká část mého já, popsala.

Je to něco mezi hněvem, smutkem a nevěřícností. Všechny tyto pocity se ve mně sváří posledních několik dní jako v rozžhavené pánvi a já pouze čekám na nějaký impulz, který by mi dal signál k výbuchu.

Když jsem se doslechla o tom, co se stalo jeho tátovi, bylo už příliš pozdě si s ním promluvit. Celá rodina Weasleyových zmizela hned, jak jim to vedení školy oznámilo.

A já tak nedostala možnost, zjistit jak na tom je. Bylo mi líto, čím si musel tyto svátky projít, ráda bych mu stála po boku a ujistila se, že je v pořádku. Zároveň jsem ale věděla, že kdyby o mou přítomnost stál, ozval by se sám. A vědomí toho, že tak neučinil, ve mně probouzelo nechtěné úvahy.

Asi jsem byla příliš naivní, když jsem si myslela, že za mnou po našem posledním rozhovoru přijde. Skutečně jsem ale věřila tomu že to spolu vyřešíme a on se bude snažit, dát všechno zase do pořádku.

Jak se ale ukázalo, on nejevil sebemenší zájem napravit škody, které sám napáchal.

Začátkem prázdnin jsem na něj myslela téměř bez ustání. Bylo to těch prvních pár dní, kdy nikdo z nás o panu Weasleym neměl žádné zprávy a nevěděli jsme, jak na tom zdravotně je. Jakmile ovšem na povrch vypluly informace o jeho návratu domů, moje lítost a starost se přeměnila ve vztek a ublíženost. Sice jsem chápala, že toho musí mít Fred teď doma hodně, ale opravdu by ho zabilo, napsat mi jeden zpropadený dopis?

Nečekala jsem od něj žádné zázraky. Ale i to málo, v co jsem doteď doufala, se najednou zdálo jako nepřekročitelná mez, která je nastavená příliš vysoko. Utápěla jsem proto svůj žal v jídle a pití a po nocích brečela do polštáře.

Nemusela jsem svoje vzlyky ani příliš tlumit, jelikož Maddie přespávala většinu nocí u Bena a žádná z našich spolužaček se z prázdnin ještě nevrátila.

"No nic, tak já se asi zvedám, ať máte soukromí." postavím se na nohy, jakmile zaregistruju čas na budíku u Benovy postele.

"Jo a nezapomeň být ve dvanáct v té společence." ozve se Maddieyn hlas, když už jsem skoro u dveří.