Neblázni! (Fred Weasley) ✔

12. část- Dobré chvíle

Dívala jsem se do čokoládově hnědých očí, jejichž majitel se na mě pobaveně usmíval.

Přišel za mnou tak blízko, že mezi námi nezbyl skoro žádný volný prostor a naklonil se k mé hlavě.

"Když tě tak pozoruju, přímo z tebe sálá touha přidat se k lidem na parketu." pošeptal mi do ucha. Cítila jsem, jak mě jeho horký dech lechtá na kůži a naskakuje mi husí kůže po celém těle.

Nasucho jsem polkla a zamrkala.

Fred Weasley přede mnou stál v bílém tričku, které odhalovalo jeho svalnaté paže a lepilo se mu těsně k tělu. Zrzavé vlasy měl spadené v čele a v hnědých očích mu tančily plamínky. 

Ach můj bože.

Nasála jsem do plic vzduch, abych nezapomněla dýchat a skousla si ret. 

Všichni kolem nás byli na mol. Dokonce i z něj byla cítit ohnivá whisky, která se mísila s jeho přirozenou vůni a omamovala mě. 

"Přidáš se ke mně?" zeptal se, ale už ani nečekal na svolení.

Vzal mou ruku do své a odváděl nás směrem k parketu. Cestou jemně přejížděl palcem po hřbetu mé ruky a vysílal mi tím záchvěvy elektřiny do celého těla. 

Proč na mě ten kluk tak působí? Proč mám pocit jako bych se v jeho přítomnosti měla každou chvíli proměnit v želatinu a roztéct se kolem něj?

Když jsme si našli trošku volného prostoru, otočil se čelem ke mně a druhou ruku umístil na můj bok. Přitáhl si mě blíž k sobě, takže jsem cítila horkost jeho těla na tom svém. Shrnul mi pramen vlasů, které jsem měla spadené v obličeji a usmál se.

Dala jsem mu ruce kolem krku a zmenšila tím prostor, který mezi námi  ještě zůstal. On si opřel svoje čelo o to moje a zavřel oči. Začali jsme se pomalu pohybovat do rytmu hudby, nehledě na to, že jsme byli úplně mimo.

"Max." zachrčel a přitáhl si mě ještě těsněji.

Dýchali jsme ve stejném tempu a mně hrozil kolaps.

Moje srdce bušilo natolik hlasitě, že se mi zdálo nesmyslné, že ještě nevyskočilo ven.

"Jsi krásná." zašeptal a upřel na mě zastřený pohled.

Nasucho jsem polkla a protentokrát měla pocit, že se mi tep zastavil.

Cože to právě Fred řekl? Oněměně jsem na něho zírala a nemohla se hnout. Jednu ruku odtáhl od mých boků a pohladil mě po tváří, kde setrval. Propalovali jsme se vzájemně pohledem a mně se začala motat hlava z alkoholového odéru, který nás obklopoval. Chtěla jsem ochutnat rty kluka, který stál natlačený na mě, ale zároveň jsem si byla vědoma toho, že to není vůbec dobrý nápad. 

Fred pootevřel ústa a sklonil hlavu níž. Už nás od sebe dělilo jenom několik centimetrů a já mohla dostat to, po čem jsem tolik toužila.

To by nás ovšem nesměl vyrušit hluk pár metrů vedle.

Jakoby někdo luskl prsty a já začala vnímat zase svět, co se točil kolem nás. Odskočila jsem od toho zrzavého, smrtelně přitažlivého kluka a vykulila oči na scénu, která se mi naskytla.

Na podlaze pár metrů od nás ležel Ben a hlasitě se něčemu pochechtával.

Okolo něj už postávala skupinka čumilů a se smíchem si na mého kamaráda ukazovala.

Nechala jsem Freda za sebou a vydala se co nejrychleji k Benovi. Probodla jsem zamračeným pohledem lidi kteří se naskládali kolem něho a odstčila je, abych si k němu probojovala cestu.

"Co to vyvádíš?" překřičela jsem hudbu a natáhla k němu ruku, abych mu pomohla zpátky na nohy.

"Nedělej si starosti, Max. Jsem úplně v pohodě." škytl mi do ucha a já se protentokrát zamračila i na něj.

Omotala jsem si jeho ruku kolem ramen a vydala se s ním k chlapeckým ložnicím v patře. Nechtěla jsem ho tady nechat jenom tak na pospas osudu. V takovýmto stavu by si měl raději lehnout a na několik hodin v posteli vypnout a prospat se. 

Ohlédla jsem se přes rameno a očima ještě rychle hledala Freda. Jeho zrzavá kštice mi ale mizela z dohledu, protože se ode mě vzdaloval na druhou stranu místnosti.

Povzdechla jsem si. No co, Bena tady hold nechat nemůžu.

Dorazili jsme ke schodům a můj nejlepší kamarád mi už za těch několik vteřin stačil přetlumočit celý svůj večer do nejmenších detailů. Snažila jsem se postupovat pomalu aby ani jeden z nás neupadl. Stálo mě to ale značnou dávku soustředění, protože jsem nebyla zvyklá někoho táhnout do schodů a moje síly na to moc nestačily.

Když jsme se o několik minut později konečně dostali do chlapecké ložnice, dotáhla jsem Bena k jeho posteli. Chtěla jsem ho do ní nějak dostat, přikrýt ho a zase odejít, to se mi ale nepovedlo.

"Nechci ještě spááát." protáhl Ben a od postele začal zase pomalu couvat ke dveřím.
"Vždyť se na sebe podívej, nic jinýho aktuálně ani nezvládneš." upozorním ho jemně a snažím se dostat ho k posteli zpátky.

On se ale vzpírá, rukama mává kolem sebe a tím moje snahy pohřbívá. 

"No tak, Bene. Zůstaň tady." zamumlám a tlačím ho zpátky. Snažím se udržet jeho ruce podél těla, aby jimi nekontrolovaně nemával a mám co dělat, aby se mi to povedlo.

Po chvilce se uklidní, vlastně nemá moc na výběr, protože ho pevně objímám a nedovolím mu žádný pohyb navíc.

"Budeš už v klidu?" zeptám se ho a ztěžka oddychuju. Dal mi zabrat.
"Musím?" zahuhlá a já ho nakopnu do holeně.
"Dobře, dobře, slibuju!" vykřikne a začne se smát.

Ještě chvilku tak stojíme a já se odhodlávám ho pustit. Pořád mám trochu strach, že mi ihned na to pláchne ven z místnosti. A znovu ho nahánět a chytat? Na to už energii nemám.

"Proč chceš Freda?" vypadne z něj po chvilce a já pozvednu obočí.
"To už jsme myslím probírali mockrát." poznamenám.

Chvilku se zamyslí a přikývne, přesto ale pokračuje dál.
"To sice jo, ale dřív to bylo jiný. Teď mám pocit, že je to celý jiný. Trávíte spolu čas a celkově se bavíte. Na to nejsem zvyklej."
"Nejsi na to zvyklej?" dloubnu do něho a zasměju se. 

Ve skutečnosti se ale jen snažím zahnat svoji nejistotu. Sama nad tím přemýšlím poslední dobou taky často. Moje city se mi zdají čím dál silnější. Kdy jsem se vlastně dostala do fáze, že se mi líbí Fred? Respektive, kdy sem opustila fázi líbí se mi dvojčata? Na George už ani nepomyslím, zkrátka mě k němu nic tak netáhne. Ale k Fredovi? To už je jiná.

"Proč mě nechceš, Max?" vysloví Ben potichu otázku a vytrhne mě tím ze zamyšlení.

Celá strnu a podívám se mu do očí. Co to povídá?

"Cože?" vyhrnu přiškrceně a stěží se mi dýchá.
"To jsi na mě vážně nikdy ani nepomyslela? To jsem byl vždycky jen kamarád Ben?" zaúpí a prohrábne si vlasy.

Hlasitě polknu a o krok od něj ustoupím, takže se už opírám o zeď. Ne, vážně jsem nad Benem nikdy neuvažovala. Možná tak na začátku tohoto školního roku, ale to jsem byla celá ještě zmatená a můj mozek neuvažoval racionálně. Ben je můj nejlepší kamarád. Nic víc, nic míň.

"Nedělej mi to, Max. Nelámej mi srdce." poví mi Ben vzápětí a mezeru mezi námi zase zmenší. Podívá se mi do očí a než se vzpamatuju ze šoku, přiloží své rty k mým.

- Lili <3