Neblázni! (Fred Weasley) ✔

60. část- NKÚ

Není snadné přenést se přes rozchod s osobou, která pro vás znamená víc než vlastní život.

Ani v případě, že jste se na konci domluvili společně a víte, že je to ta nejlepší volba.

Vaše srdce se totiž po nějaké době stane závislé a odstřihnutí od toho druhého je pro něj jako nekončící bolest, způsobovaná bodavými výpady nože.

I když jsem se s Fredem nebavila od poloviny ledna, moje hlava pořád přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, kdybychom se k sobě přece jen vrátili a mohli si prožít naše "žili spolu šťastně až navěky."

V tuto chvíli už jsem ale věděla, že je doopravdy konec a nic s tím nezmůžu. Oba jsme si vyjasnili, že k sobě cítíme jisté city, ale na našem pohledu na lásku se nic nezmění.

Nemůžu Freda nutit, aby se mi otevřel, když na to není připravený - navíc, kdo ví, jestli někdy bude. Stejně tak mě on ale nedokáže přesvědčit, abych se vzdala své představy spřízněné duše, se kterou překonám všechny nástrahy života.

A i když je to těžké, musíme pro vlastní dobro udělat krok správným směrem. V tomto případě je to bohužel rozhodnutí, dát od toho druhého ruce pryč.

Teď už jsem všechna tato fakta znala a rozuměla jim. To ale nijak neulevovalo mé lítosti a bolesti nad ztrátou kluka, do kterého jsem se zamilovala.

Do melancholie jsem už upadala jen vnitřně a běžný život jsem zvládala, dá se říct v pořádku. Užívala jsem si spolu se svými kamarády poslední týdny pátého ročníku. Celá škola už se nemohla dočkat na třetí a zároveň i závěrečný úkol turnaje, který nám sdělí vítěze celé soutěže.

Každý doufal v jiného šampiona a síly byly, nutno podotknout, téměř vyrovnané. 

Studenty našeho ročníku ale zatěžovalo ještě vědomí, že se nám krátil čas přípravy na NKÚ. Učitelé už se dostali do režimu, kdy jim ani tolik nešlo o to, abychom látku správně pochopili v logických souvislostech. Preferovali především úspěšné zvládnutí zkoušky, takže od nás očekávali hlavně perfektní reprodukci toho, co do nás v hodině nahustili.

Celý květen jsme tedy strávili vesměs s nosy zabořenými v učebnicích a náš denní harmonogram zahrnoval pouze hodiny studia, zkombinované s pauzami na jídlo a nezbytnou hygienu.

Maddie a Ben na tu rutinu sice nadávali a snažili se najít chvilku, kdy by mohli hodit učení za hlavu, ale já si příliš nestěžovala.

I když bych jim to nahlas nepřiznala, povinnosti, které jsem musela zvládnout, mi alespoň zaměstnávaly mysl a já nemusela myslet na svoje osobní strasti.

Paradoxně se mi tak lépe soustředilo a odváděla jsem obdivuhodné množství práce, které by mi za běžných okolností zabralo násobně víc času.

A tak to bylo jako lusknutím prstů, když jsme se ocitli v předvečer poslední očekávané zkoušky. Sice už byla polovina června za námi, ale počasí bylo stále poměrně chladné.

To byl i důvod, proč jsme se učili v nebelvírské společenské místnosti a snažili se do hlav natlačit co nejvíc informací.

"Mám pro vás posilnění!" přitančí Jessie s třemi hrníčky kávy v rukou.

Já, Maddie i Ben nápoje s vděčností přijmeme, ale oči ponecháme zaměřené na písmenka v učebnici.

"Větší nadšení od nich nečekej." ušklíbne se Edvin, který sedí vedle a s pobaveným výrazem nás tři sleduje.