* o dva měsíce později
Prázdniny utekly jako voda a já se ani nenadála a byl konec srpna. Razila jsem si cestu Příčnou ulicí mezi blázny, kteří se stejně jako já na poslední chvíli rozhodli sehnat potřebné školní pomůcky.
Do Bradavic se odjíždělo už zítra, takže to byl opravdu trošku risk. Já nicméně věděla, že potřebuju jen stálé zboží, které v obchůdcích lemujících strany uličky, stoprocentně najdu.
Na nákupech jsem byla sama, což ostatně ale nebylo nijak překvapivé. Táta se mnou nikdy nechodil. I když o existenci kouzel věděl a mou mámu si vzal s vědomím, že je trošku odlišná, nikdy si na náš svět příliš nezvykl. Jeho vrcholem snažení bylo, když mě každý rok v září odvezl na nádraží King's Cross a koncem června mě tam opět vyzvedl.
Už mi chybělo navštívit pouze Krucánky a Kaňoury, kde jsem potřebovala sehnat nějaké ty učebnice na příští školní rok, když jsem v davu zaregistrovala čupřinu zrzavých vlasů.
Mírně jsem se zamračila a zahnala myšlenky na Freda, které celé léto obklopovaly mou mysl. Ten kluk se mi zkrátka dostal pod kůži a já měla poměrně problém udržet svůj slib a neozvat se mu.
Dva měsíce jsou dlouhá doba, ať si každý myslí co chce.
Musela jsem nicméně uznat, že mi čas, kdy jsme se neviděli, výrazně pomohl. Vnímala jsem věci z širšího úhlu pohledu a byla jsem i celkem pyšná sama na sebe, že jsem dokázala říct ne a upřednostnit to, co je pro mě nejlepší.
Zaplula jsem do obchůdku a vyrazila k policím, které přetékaly knihami. Jen stěží jsem odolala nutkání vydat se do sekce prózy, kde bych pravděpodobně utratila veškeré našetřené galeony.
Přešla jsem proto rovnou do části obchodu, kde byly vyskládané knížky s kouzly a zaříkadly. Jakmile jsem našla tituly, jejichž názvy byly vypsány v dopise z Bradavic, popadla jsem je a zamířila k pokladně. Zaplatila jsem požadovanou částku a chystala se vyjít z obchodu ven.
V tu chvíli jsem ale postřehla známou tvář. Isak, Edvinův kamarád z Kruvalu, stál u otevřené papírové krabice, ze které vyskládával knihy do polic. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli mě pozná, protože jsme spolu do kontaktu v Bradavicích příliš nepřišli, ale tak za zkoušku nic nedám.
"Isaku?" dojdu k němu a počkám na jeho reakci.
"Co se zase dě-" začne, ale jakmile otočí hlavu mým směrem, zasekne se v půli slova. "Jé, ahoj Max." poškrábe se na hlavě. "Co ty tady?" zeptá se následně.
Blonďaté vlasy má ostříhané nakrátko a přes modré oči má nasazené černé brýle s tlustými obroučkami. Na jeho tmavém pracovním hábitu zahlédnu logo Krucánků a na prsou ještě připíchnutou jmenovku, která jasně hlásá, že se jedná o brigádníka.
"Byla jsem si pro věci do školy." pozvednu ruku, ve které držím zakoupené knihy.
"To mi mohlo dojít." zasměje se a posune si brýle na nose.
"Pracuješ tady?" zeptám se ho zvědavě.
"Vlastně jo. Jak nám skončila škola, tak jsem potřeboval peníze a zároveň jsem chtěl zůstat v Anglii, takže jsem si našel tohle." rozhodí rukama kolem sebe.
"Páni, takže bydlíš v Londýně?" nestačím se divit.
"S Edvinem jsme si pronajali byt pár minut pěšky odsud." odpoví mi, ale potom se zarazí, jakoby řekl nahlas nějaké sprosté slovo.
S Edvinem jsem se stejně jako s Fredem přes léto nebavila. Měla jsem ale za to, že se vrátil zpátky domů, takže mi přišlo zbytečné navrhovat mu setkání. Když teď ale zjistím, že byl celou tu dobu tak blízko a ani se neozval, trošku mě z toho vědomí bodne u srdce.
ČTEŠ
Neblázni! (Fred Weasley) ✔
Fanfic"Když jste jen kamarádi." zachrčí a přitiskne se svým tělem na moje. "Tím pádem můžu asi udělat toto." zamumlá a natlačí mě na stěnu domu, který stojí za mnou. Vezme mou hlavu do dlaní a políbí mě. Dřív jsem o tom četla jen v románech, ale teď se mi...