Neblázni! (Fred Weasley) ✔

48. část- Co se stalo špatně

Několik následujících dní se mi Fred vyhýbá. Nejdřív si to nechci přiznat a to, že ho nepotkávám svádím na nabitý program, který nás po vyučování oba zaměstnává.

Když ale vídám George, Leeho a všechny jeho další kamarády, téměř každý den ve Velké síni, začnu si uvědomovat, že je tady něco trošku špatně. Není přece možné, abychom se každý den navzájem míjeli.

Potřebuju si s ním promluvit a zjistit, co se stalo. Nemůžu dál jenom hádat a přemýšlet nad tím, jak to mezi námi vlastně je. 

Maddie a Benovi jsem neřekla, jak se Fred zachoval. Abych byla upřímná, neřekla jsem jim vůbec nic. Po tom, co mě víceméně vyhodil z jeho pokoje jsem se styděla přiznat, že měli pravdu. Nechtěla jsem o tom mluvit s nikým. Alespoň ne do doby, než pochopím všechny okolnosti.

Moji kamarádi se nakonec spokojili s vysvětlením, že na mě za oknem mávala Katie, a proto jsem tak rychle zmizela. Následně se mi ale udělalo zle a vrátila jsem se proto radši zpátky na hrad, abych si v teple a pohodě dodělala nějaké úkoly do školy. 

Sice nad mými chabými výmluvami kroutili hlavou, ale dál se nevyptávali, za což jsem jim byla upřímně vděčná.

"Pospěš si, musíme stihnout hodinu!" dloubne do mě Ben, když se až příliš dlouho rýpu v talíři s obědem.

Sedíme ve Velké síni a on a Maddie už na mě netrpělivě shlížejí, protože nám dějiny čar a kouzel začínají za pár minut.

"Doběhnu vás." opáčím a přehrabuju se vidličkou v pokrmu dál.

Na jídlo sice nemám ani pomyšlení, ale vymyslela jsem plán, který by mě mohl dovést k informacím. Pokud mi Fred není schopný čelit a vyhýbá se místům, kde bychom se mohli potkat, budu si to muset zařídit sama. Velká síň je prostor, kam i kdyby sám nechtěl, musí někdy zajít. Nemůže vynechávat jídlo. To, že se tady nepotkáváme značí jediné, chodí sem v dobu, kdy tady nejsem já.

Moji kamarádi si vymění starostlivý pohled, ale dál už se neptají. Už mě znají a ví, že jim všechno povím, jakmile na to budu sama připravená. S rozloučením se tedy vytratí a nechají mě samotnou u nebelvírského stolu.

Jelikož netoužím vést rozhovor s Fredem uprostřed Velké síně, všem na očích, vyjdu ven a posadím se na lavičku nedaleko od dveří. Je příhodně schovaná, takže je na mě vidět pouze od vstupu do sklepení. Zrzek tedy nemá šanci a uvidím ho dřív, než on mě.

Po několika minutách však posmutním. Hodina je už za pár vteřin a já se začínám vzdávat své poslední naděje. Z Velké síně se trousí poslední opozdilci a veselé hovory studentů utichají. Chodba zeje prázdnotou a můj geniální plán se rozpadá v prach.

Když už se nacházím v rozpoložení, kdy mám chuť se vším seknout a odejít na hodinu, přece jen se dočkám. 

Za rohem se objeví rezavá hlava a její majitel se opatrně rozhlédne po opuštěné chodbě. Následně se uvolní a namíří si to ke dveřím, za kterými sežene ještě nějaké ty zbytky od oběda.

Tak jsem se přece jen nespletla. 

"Mám tě." zvednu se z lavičky a přejdu blíž k němu.

Založím si ruce na prsou a sleduju jeho výraz, který nabírá na strnulosti. Ačkoliv nás dělí několik metrů, už teď cítím, že je něco špatně. 

V jeho očích nevidím žádné jiskry a tvář má bez výrazu. Rty má pevně semknuté do nepropustné linky a viditelné kruhy pod očima značí, že už několik dní nespal.