Neblázni! (Fred Weasley) ✔

81. část- Fred IV.

George si sice myslel, že je ve svém dohazování hrozně nenápadný, ale sám jsem věděl, co potají dělá, už dlouhé týdny.

Domlouval se na mě za mými zády, dokonce i s Maxinou nejlepší kamarádkou.

Sice bylo hezké, že se zajímal o moje štěstí a budoucnost, ale bylo to zároveň i trošku na hlavu. Neměl by si snad hledět svého a do mých milostných záležitostí se neplést?

Teď ovšem nastala jedna z mála situací, kdy mi svůj názor řekl do očí, bez veškeré přetvářky nebo zatajování toho, co si o věci on sám myslí.

"Frede, už se na tebe nedá dívat. Jsi jako tělo bez duše a trápíš se, namísto toho, aby jsi za ní jednoduše šel a přiznal, co cítíš." složí ruce do klína. 

Nepříjemně si poposednu a uhnu očima někam mimo jeho dohled.

Vím, co bych z jeho výrazu vyčetl. 

Nepochopení a frustraci, která byla jasně slyšitelná i z tónu jeho hlasu. Moje jednání mu totiž nedávalo sebemenší smysl. 

Abych uvedl věci na pravou míru, ani já občas nechápal, proč se chovám zrovna takto. Odmítavě, úskočně a sobecky ke svému okolí. Nadával jsem si za to, ale přesto jsem ten způsob nedovedl změnit. Moje myšlení bylo zkrátka nastaveno právě tímto způsobem a bylo velice těžké změnit svůj přístup po tolika letech.

A když se najednou objevila Max a já si byl jistý svými city k ní, začal jsem pochybovat, jestli je vůbec dobře, že ve mně něco takového vyvolala. 

Má na někoho lepšího, to byl fakt, který nemohl nikdo zastírat. A já nevěděl, jestli bych jí neměl nechat jít, aby byla s někým, kdo ji udělá šťastnou bez všeho toho dramatu kolem.

"Já ji miluju, Georgi." zašeptám a zaryju si nehty do dlaně, abych nějak ventiloval ty pocity, které mě celého polapí, jakmile to vyslovím nahlas.

"Tak kde je problém?" opáčí a přejde moje prohlášení, jako kdyby bylo běžné, že se mu svěřuju ohledně svých citů.

"Nechci jí ublížit ještě víc." zamumlám a hraju si dál se svými prsty v klíně.

George na to pár vteřin nic neříká a ve mně se začne jako požár šířit nová vlna paniky a strachu.

"Max o tebe stojí." pronese konečně do tíživého ticha. "Kdyby neměla zájem, už dávno by se na tebe vykašlala." zapře se rukama o kolena a předkloní se dopředu. "Pokud ji miluješ, měl bys jí to dokázat. Být tady pro ni a přestat od toho utíkat kdykoliv se objeví zádrhel. Takto to nefunguje." pokrčí rameny.

"Jak ty můžeš vědět, jak to funguje?" zakroutím nad ním pobaveně hlavou, abych alespoň nějak odlehčil situaci.

"Jeden z nás hold musel podědit ty mezilidský moudra, který do nás mamka pořád cpe." ušklíbne se. "Ty jsi v tomto ohledu totiž očividně úplně mimo."

Sjedu ho pohledem, ale nezkouším ani nic namítat, vím moc dobře, že má pravdu.

"Co když pro ni nejsem dost dobrej?" nadnesu otázku, která mě tíží asi ze všeho nejvíc.

V tu chvíli ve vestibulu nemocnice zahlédnu pár s dvěma malými dětmi, které své rodiče tahají za rukávy v marné snaze vyprosit od nich nějakou sladkost.

George si všimne, kam se dívám a dloubne do mě, abych se vzpamatoval.

"Nemůžeš přemýšlet nad tím, že bys nebyl dost dobrej. Max si tě vybrala a pro ni jsi očividně ten pravej. Pokud to tak cítíš taky, měl bys hodit za hlavu všechny pochyby ohledně toho, co by se mohlo pokazit a jít do toho. Navíc je fakt debilní srovnávat se s nějakou rodinkou, pokud se vážně díváš tam, kam myslím." zasměje se a nedá mi ani možnost protestovat. "Měl bys zvednout zadek a jít za ní, než ti definitivně proklouzne mezi prsty." usměje se na mě smutně a poplácá mě po rameni.