Neblázni! (Fred Weasley) ✔

39. část- Georgi?

Jenom co vejdeme do společenské místnosti nebelvírské koleje, George jako by na nás čekal. Opírá se o dřevěná futra ve stěně a ruce má založené na prsou. Ve tváři mu hraje pobavený úšklebek a evidentně se výborně baví.

"Tak tady jste." pozvedne na nás významně obočí, až mi stoupne horkost do tváří.

Rychle pohledem zkontroluju Freda a s mírným zděšením si všimnu jeho vizáže. Tričko má zmačkané a vyhrnuté nad boky víc, než by bylo vhodné. Zrzavé vlasy mu trčí do všech stran a jeho rty jsou ještě trošku zarudlé od polibků, které jsme si chvíli zpátky vyměňovali.

George pobaveně přeskakuje pohledem mezi námi a mně dojde, že asi nevypadám o moc líp.

"Už jsem vám to sice říkal jednou, ale musím to zopakovat." zasměje se. "Můžete být aspoň trošku víc nenápadní." mrkne.

Pokud měl můj obličej doteď přijatelnou barvu, už je rozhodně pryč. Skousnu si ret a sklopím oči k podlaze. Sice si uvědomuju, že zrovna Fredovo dvojče by mě asi nesoudilo za to, co dělám s jeho bratrem, ale přesto se cítím trapně.

Fred si odkašle a tím moje myšlenky utne.

"Klídek, Georgi." zabrblá a vezme mě za ruku. Podívám se mu do očí a hned se cítím o něco líp. Tančí mu v nich veselé plamínky, z čehož mě zahřeje u srdce.

Povzbudivě se na mě usměje a palcem mi přejede po ruce. I ten nepatrný dotek mi toho řekne víc, než by dovedl vyjádřit slovy.

"Už ti předpokládám došlo, že spolu s Max něco máme." prohlásí Fred.

Jeho hlas i vystupování působí sebevědomě, ale je na něm přece jenom znát, že něco takového ještě nikomu předtím neříkal. Ruku mi stiskne o něco silněji, díky čemuž zachytím osten nejistoty, který se dere ven.

Oplatím mu pohlazení, které mi před několika vteřinami daroval on a doufám, že mu to dodá jistotu.

"Ano, toho už si všimla polovina hradu." uchechtne se George a zakroutí nad svým bratrem hlavou.

Fred s sebou mírně trhne, ale hned se zase vzpamatuje. Popotáhne si bílé tričko o něco níž a vypadá to, že formuje v hlavě další smysluplnou myšlenku.

Jeho bratr ho ale přeruší a vyprskne smíchy. "Teď by ses měl vidět, fakt že jo. Vypadá to, jako kdybys objevil tajemství celýho vesmíru a nevěděl, jak mi to říct." rýpne do něj.

Fred do něj praští a zamračí se.

"Není přece tak těžký říct, že spolu chodíte." zabrblá George a ucukne před další ránou.

Oba bratři si vymění nevraživé pohledy, podle kterých jasně poznám, že tuto konverzaci ještě v soukromí dokončí později.

"Takže spolu vážně chodíte?" zeptá se nakonec přece jen s ohromeným výrazem George.

"Proč se tolik divíš, když jsi tady doteď tvrdil, jak už je to stejně všem jasný?" rozhodí Fred nechápavě rukama.

"Bylo mi jasný, že to spolu táhnete, ale střílel jsem víceméně naslepo. Netroufal jsem si dělat nějaký přesnější závěry." zasměje se jeho dvojče a vyplázne jazyk.

"Chodíme spolu." vložím se do jejich konverzace.

Jednak kvůli tomu, abych je trošku rozptýlila od vzájemného pošťuchování a taky abych nestávala celou dobu jako tvrdé y.

George ke mě střelí udiveným pohledem a vyvalí oči. "Páni, tak tohle tady ještě nebylo. Jak se ti ho podařilo dostat do vážnýho vztahu?" začne ihned vyzvídat a nakloní se blíž.

Fred zabručí a stáhne si mě k sobě. Ruce mi obmotá zezadu kolem pasu a bradu položí na mou hlavu. Díky poměrně velkému výškovému rozdílu to pro něj není žádný problém.

"Vadí ti snad, že spolu chodíme?" zeptá se nechápavě a přitiskne se ke mně blíž.

Ačkoliv je celá tato situace bizarní a Fred se chová jako pětiletý, užívám si jeho blízkost a fakt, že nepopírá náš vztah. Zároveň mě jeho tělo hřeje do zad a cítím se v maximálním bezpečí.

"Měl by ses uklidnit, brácho," zasměje se George. "musíš pochopit, že jsem trošku překvapenej, že sis najednou našel vážnou známost."

Fred nepatrně strne, ale neoddálí se ode mě. Prsty mi zaryje do boků, až trošku syknu. Nijak zvlášť to nebolí, spíš mě to překvapí.

"Promiň." zamumlá a ruce odtáhne. Zároveň ode mě o krok ustoupí a strčí je do kapes.

George využije situace a postaví se přede mě.

"Vítej do rodiny, Livingstonová." prohlásí zvesela a vtáhne mě do objetí. Stiskne mě tak silně, že ze sebe vypustím téměř veškerý vzduch.

Jeho vřelost mě potěší a neohrabanost rozesměje. Jsem ráda, že mu nevadí vztah mezi mnou a Fredem. Přece jenom, on sám taky není zrovna stálý typ.

Jsem šťastná, že to naše "seznámení" dopadlo relativně hladce. Pořád mi ale vrtá hlavou, proč se Fred tolik bojí a uzavírá do sebe.

Rozhodnu se, že to musím zjistit. Nemůžu to nechat jenom tak.

***

Na Silvestra pořádá nebelvírská kolej velkou oslavu. Ve společenské místnosti se sejdou desítky studentů ze všech kolejí a společně oslavují příchod nového roku.

S Maddie se připravujeme v ložnici. Snažím se z ní dostat nějakou souvislou větu, která by dávala smysl. Posledních několik dní totiž komunikuje pomocí náhodných slov, která spolu nemají žádnou souvislost.

"Co si bereš na sebe?" brouknu směrem k ní a vytáhnu ze skříně hořčicově žluté šaty nad kolena.

Mají tříčtvrteční rukáv a hezky obepínají postavu. To bude na dnešní večer to pravé, rozhodnu se a položím kousek oblečení na matraci.

"Nevím, jestli půjdu." odpoví mi potichu moje kamarádka a nepřítomně se zadívá ven z okna.

Povzdechnu si a dojdu blíž. Poradím se na postel vedle ní a položím hlavu na její rameno.

"Pořád tě trápí to s Benem?" zamumlám a čekám na odpověď.

Několik následujících vteřin panuje v pokoji ticho.

"Asi jo," zašeptá Maddie. "Respektive, už na to nemám. Chová se, jako kdyby se nic nedělo a mě to drásá." vzlykne a promne si oči.

Zvednu hlavu a přitáhnu si svou kamarádku blíž.

"Chápu, jak se cítíš." snažím se ji uklidnit.

Když se na ni podívám, slzy jí už pomalu zasychají na zarudlých tvářích. Pořád ale vypadá na dně a v obličeji má prázdný pohled.

"Víš co? Pojď se mnou na ten večírek. A pokud ani tam Ben neuvidí, jak jsi úžasná a o co přichází, další rok už na něho zapomeneš a půjdeš dál." rozhodnu a zvednu ji na nohy.

Mírně přitom klopýtne, ale aspoň se probere ze stavu zombie.

"Platí?" pozvednu obočí, když mi stále neodpovídá.

Zvedne oči a střetne se s mým pohledem. Na moment mám pocit, že se mi vrátila stará dobrá Maddie. Ta, která se smála, vymýšlela nejrůznější bláznivé nápady a nelámala si s ničím hlavu.

Obličejem jí probleskne odhodlání, které po chvilce ale zase vystřídá otupělost.

"No dobře." zabručí a odplouží se ke skříni.

Sice je to jen nepatrný pokrok, ale přesto jsem nadšená, že se mi z ní podařilo dostat nějakou reakci.

Po několika dnech řekla smysluplnou větu a dokonce projevila nějakou emoci.

Věřím tomu, že se Ben dnes večer už konečně odhodlá a podnikne něco, po čem oba už delší dobu touží.

Pokud ale ne, nevím jak to celé ještě dopadne.

-Lili <3
Děkuju za přečtení, komentáře a votes! <3