O půl deváté sejdeme po schodech dolů do společenky.
Po stolcích už se povalují kýčovité dekorace a na stěnách jsou rozmístěny balónky nejrůznějších barev. Pár lidí posedává na pohovkách a baví se mezi sebou. Tato sešlost se rozhodně ještě nedá považovat za večírek, ale je to dobrý začátek.
V rohu místnosti se nachází Katie. Obskakuje mísy s punčem a tácy přeplněné jednohubkami. Zkrátka kontroluje, jestli je všechno tak, jak má být.
"Chceš s něčím pomoct?" zeptám se jí s úsměvem, abych byla alespoň nějak nápomocná.
Zmateně na mě pohlédne, ale po chvilce se jí výraz rozjasní. "Max! Mohla bys prosím do kuchyně? Prý víš kde je a potřebovala bych ještě aspoň dva tácy chlebíčků nebo jednohubek. Mám strach, že nám to nebude stačit." poškrábe se na hlavě a zrakem znovu přejede do přeplněném stolku.
Radši nekomentuju fakt, že už se další jídlo ani nikam nevleze a vydám se ven na chodbu.
Maddie se připojí k našim kamarádkám z ročníku, takže usoudím, že bude v pořádku.
Hrad už je ponořen do černočerné tmy a setmělé chodby osvětluje jenom světlo z plápolajících pochodní. Když se tedy procházím a bloudím směrem ke kuchyni, vidím všude zšeřelé stíny a slyším nejrůznější vrzavé zvuky.
Nebudu lhát, nikdy jsem nebyla zrovna statečná, takže mám co dělat, abych nevzala nohy na ramena a neutíkala zpátky za ostatními.
Bojím se zajít za každý roh a hlavu držím raději sklopenou, abych náhodou nezahlédla něco, čeho bych později litovala.
Člověk by si řekl, že se po pěti letech vídání duchů přestanu bát strašidel, ale opak je pravdou. Jakmile zjistíte, kolik magických bytostí, ale i stvůr existuje, jak můžete mít jistotu, že není i něco dalšího?
Už jsem skoro u obrazu s ovocem, když na chodbě zaslechnu kroky. Rozbuší se mi srdce a spadne mi skoro až do kalhot. Otočím se za zvukem a vydechnu úlevou.
V patách mi jde kluk s tmavými vlasy a průzračně modrýma očima.
"Ty jsi mě ale vyděsil." zamumlám, když spolu srovnáme krok.
"Promiň, to jsem neměl v plánu." usměje se výmluvně a připojí ke mě.
"Kam máš vlastně namířeno?" zeptám se zvědavě a nemusím to ani předstírat.
Celý hrad je jako po vymření a všichni slaví poslední chvíle roku se svými přáteli na kolejích.
"Do kuchyně." oznámí mi ledabyle a vyhne se mému pohledu.
"Jdeš si pro noční svačinu?" šťouchnu do něj.
"Ne tak úplně. Jdu hned pro několik svačin. Kluci chtěli oslavit Silvestra, tak jsem se nabídl, že seženu jídlo." pokrčí rameny.
"Hele! Kuchyni jsem ti ukázala já, nemůžeš tam chodit kdy se ti zachce!" rozhořčím se, ale když mi dojde, že mám úplně stejný úmysl, radši pusu zase rychle zavřu.
Edvin to naštěstí nijak nekomentuje a jen pokračuje dál v cestě.
Naše kroky se rozléhají snad po celém hradě a musí být slyšitelné až na astronomickou věž. Mezi námi však panuje ticho a sama nedovedu posoudit, jestli je spíš příjemné nebo tíživé.
"Nemusí to být zas až tak divný." poznamená Edvin a podívá se mi do očí.
"Tím si nejsem tak jistá." zasměju se přiškrceně.
ČTEŠ
Neblázni! (Fred Weasley) ✔
Fanfiction"Když jste jen kamarádi." zachrčí a přitiskne se svým tělem na moje. "Tím pádem můžu asi udělat toto." zamumlá a natlačí mě na stěnu domu, který stojí za mnou. Vezme mou hlavu do dlaní a políbí mě. Dřív jsem o tom četla jen v románech, ale teď se mi...
