Neblázni! (Fred Weasley) ✔

20. část- Poslední kapka

Během dalšího týdne jsem se soustředila hlavně na školu. Učitelé toho po nás vyžadovali hrozně moc a jako studenty pátého ročníku nás čekaly na konci roku NKÚ.

Zkoušky náležité kouzelnické úrovně. Někdo si z nich nic moc nedělá, někdo je z nich hrůzou bez sebe už několik měsíců, ne-li let, dopředu.

Já osobně bohužel spadla do druhé kategorie. Ben si ze mě dělal neustále legraci, že takto jsem se ještě nikdy nedrtila. Já to brala ale smrtelně vážně, protože to bylo důležité, na rozdíl od běžných testů, i pro mou budoucnost. 

Díky tomu, že jsem neustále trávila čas zahrnutá učením, neměla jsem tolik prostoru pro mimoškolní aktivity. Moje dny probíhaly víceméně pořád stejně. Ráno jsem vstala, měla vyučování a po večerech jsem se do hlavy snažila natlačit zpátky to, co se tam přes den neudrželo.

Maddie se se mnou a Benem pořád nebavila. Když už jsme se mimo naši ložnici potkaly, většinou byla s Matthewem nebo ostatními studenty šestého ročníku. Vyhýbala se mi pohledem a já se po ní po nějaké době i sama přestala dívat.

S Fredem se to mělo všelijak. Cítila jsem k němu něco víc, nemohla jsem samu sebe obelhávat. Nevěděla jsem ale, jestli bych si tento svůj cit a slabost pro něj neměla zakázat. Tím, co předvedl po výletu do Prasinek mi ublížil a do teď jsem si jeho činy připadala zrazená a méněcenná. Snažila jsem si říkat, že o nic moc nešlo. Ale komu by přišlo po chuti, kdyby se toto dělo na denním pořádku? A s Weasleyovými člověk zkrátka nikdy neví. Jedinou pozitivní věcí byl fakt, že jsem ho od té doby neviděla s žádnou jinou, což byla věc, která mi aspoň trošku zvedala náladu.

"Měla by sis s ním promluvit." nadhodil Ben jednoho dne v knihovně. Seděl tam hlavně kvůli své snaze dostat mě pryč od učení. Bohužel se mu to zrovna dvakrát nedařilo.

"Pokud to bral vážně, musí přijít on za mnou." zamumlala jsem a pokračovala dál v práci.

Benovi jsem hned další den všechno do nejmenšího detailu popsala. Jednak ho zajímalo, proč jsem ho nechala sedět U Tří košťat a už se nevrátila, a taky je to zkrátka Ben. Před ním nešlo mít tajemství.

Vlastně se mi i poměrně ulevilo, když jsem to na něj všechno vychrlila a dostala ze sebe ven. 

On na mě sice pár vteřin vykuleně zíral a nezmohl se na slovo, ale jakmile se vzpamatoval, jeho názor mi pomohl. Souhlasil se mnou v tom, že nechápe, co jsem udělala špatně. Jediné v čem jsme se rozcházeli byl Benův názor, že bych si s Fredem měla urychleně promluvit, než se věci mezi námi zkomplikují ještě víc.

"Ani nevím, co bych mu měla říct." pokrčila jsem rameny. 

"Cokoliv." rozhodil můj kamarád rukama a já nad ním musela zakroutit pobaveně hlavou.

"Tak snadný to není. Vlastně mi jen řekl, že mě chce zkusit políbit. Nic jsme si ani neslíbili. Nenaznačil, že by v tom mělo být něco víc." kousla jsem se do rtu. 

To všechno byla pravda a já si to s ubíhajícími dny uvědomovala čím dál víc. Bylo to sice bolestivé, ale bylo to tak. Mohla jsem si namlouvat, co jsem chtěla, ale Fred mi neřekl, že by tím sledoval něco víc. Naletěla jsem mu víceméně jako všechny ty holky přede mnou.

"To je blbost." prohlásil Ben a zvedl se ze židle. Začal chodil kolem dokola a škrábal se na hlavě. "I slepej by si všiml, jak na tebe kouká." 

Sklopila jsem pohled zpátky do učebnice a snažila se soustředit na postup kouzla, které jsme se zrovna učili v hodinách kouzelných formulí. Kdybych to totiž neudělala, začala bych si dělat naděje. To by bylo asi to nejhorší, jak bych se teď mohla zachovat.