Neblázni! (Fred Weasley) ✔

54. část- Konfrontace

Když uvidím jeho rty, které se s takovou lehkostí otírají o ty Angelininy, moje tělo zaplaví znechucení.

Opravdu ji líbá přede mnou, nebo se zase nacházím v nějaké zvrácené noční můře, která mě chce dostat na kolena?

Chvilku tu scénu před sebou pozoruju s naprostým šokem, který musím mít zcela jasně vepsaný ve tváři. Nemůžu se hnout ani o píď a jenom tupě zírám před sebe, kde si to ti dva pravděpodobně během chvilky rozdají nehledě na fakt, že jsou na veřejnosti.

Tělem mi proudí záchvěvy emoce, kterou už jsem dlouho necítila. Pro tentokrát to není beznaděj, smutek a deprese. Tyto pocity mě sice doprovázely poslední týdny na každém kroku, ale teď se mi vaří krev v žilách a každou buňkou mého těla lomcuje čirý vztek.

Jak mi to jen mohl udělat?

Ačkoliv mám rudo před očima a musím se hodně ovládat, abych neztropila scénu před všemi u našeho stolu, po dlouhé době mám pocit, že zase žiju.

Jako kdyby se projasnila mlha, která mi bránila nahlédnout ke skutečnosti. Jako kdyby se roztříštilo zrcadlo plné lží, které jsem sama před sebe dávala, abych se ubránila bolesti.

Faleš je rázem pryč a já jsem prázdná. Moje tělo je nehybné a to, že stále žiju potvrzuje pouze to, že se mi v pravidelných intervalech zvedá hrudník.

Zřetelně cítím svůj zrychlený tep, ale to je tak všechno.

Asi to zní egoisticky, ale v tu chvíli mě absolutně nezajímají ostatní. Nezajímá mě dokonce ani ten zrzek přede mnou, který tak na odiv dává svůj nový úlovek. 

Je to zvláštní, ale po dlouhé době zase cítím sama sebe. Konečně jsem rozehnala ten opar, který se nade mnou vznášel a můžu zase s klidem v duši říct, že jsem to já.

Stále jsem zlomená, zdrcená a rozlámaná, ale nikdo už mi nevezme pravdu, před kterou jsem až doteď neúmyslně zavírala oči.

Nechce mě. Nikdy mě nechtěl.

Nic pro něj neznamenám a všechna ta slova, doteky a společně strávené chvíle byly jen zástěrkou, která ho dovedla až k tomu, o co mu šlo ostatně celou dobu.

Vyspal se se mnou a jakmile dosáhl toho, co chtěl, nechal mě jít.

Lépe řečeno, donutil mě odejít a nebral ohledy na to, že nejsem připravená.

A když ho tak vidím s ní, všechno do sebe najednou zapadne. 

Skutečně jsem byla tak hloupá a uvěřila tomu, že pro Freda znamenám něco víc než ty holky přede mnou? Proč jsem nevěřila Jessie a namísto toho se vrhla do nepovedené hry na předstírání, která byla už předem odsouzena ke katastrofě?

Zhluboka se nadechnu a udělám věc, kterou jsem měla udělat hned, jakmile se začaly objevovat varovné signály. Možná jsem ji měla udělat hned, jak jsem ho poprvé uviděla.

Zvednu se od stolu a ignorujíc pohledy svých kamarádů odejdu z Velké síně. 

Freda nechám za sebou a jsem pevně rozhodnutá, že už se nikdy neohlédnu zpátky.

***

"Vážně jsi v pohodě?" zeptá se mě už asi posté Maddie, když se v naší ložnici chystáme spát.

"Fakt. Vlastně jsem asi přesně tohle potřebovala." lehce se pousměju a stáhnu si z vlasů gumičku, abych si je rozpustila.

Maddie se na mě zkoumavě zadívá a asi konečně přijme slova, která se jí snažím vtlouct do hlavy už od rána. Ještě nějakou dobu si mě pochybovačně prohlíží, ale potom se jí pohled projasní a ona si sedne na postel vedle mě.