Neblázni! (Fred Weasley) ✔

62. část- Sbohem

Proplétám se mezi těly studentů a očima skenuju vše kolem sebe. Snažím se najít svoje kamarády, ale nějak se mi to nedaří.

Nemůžu najít ani Maddiyny blond vlasy, ani Benovo výrazné fialové tričko.

"Kde sakra jsou." zamumlám si pro sebe.

"Tady jsi!" uslyším vedle sebe a než se naděju, něčí ruka si mě přitáhne do náruče.

Narazím do vysoké postavy a když zvednu hlavu, zjistím, že se nacházím u Edvina. 

Jeho ledově modré oči se na mě z výšky smějí a do očí mu spadají černé vlasy. Čelo má lesklé potem a evidentně mu tělem proudí ještě spousta endorfinů z tance, jelikož se na mě zubí jako blázen.

Jeho entuziasmus je ale nakažlivý, takže neodolám a úsměv mu opětuju. 

"Trošku jsem se zdržela u punče." osvětlím. "Někdo do něj nalil vylepšení." 

"Chápu." ujistí mě. "Jenom jsem si o tebe už začínal dělat starosti." usměje se.

Jeho slova mě potěší, takže ani příliš neváhám a přijmu jeho nabídku k tanci. 

"Kde je vlastně Ben a Maddie?" zeptám se, když si uvědomím, že s ním moji kamarádi nejsou.

"Ti zmizeli pár minut zpátky. Nemám ponětí kam, v jednu chvíli jsem se otočil a byli pryč. Třeba si šli taky pro něco k pití." pokrčí rameny.

Ti tady teda vážně moc dlouho nepobyli, pomyslím si ironicky a myšlenkou na to, co právě teď dělají, už se radši dál nezabývám. Jsem přesvědčená, že mi dá Maddie později ještě podrobnou zpětnou vazbu.

Hraje zrovna rychlá moderní melodie, takže sebou začneme opět házet jako šílení do rytmických taktů skladby. Edvin dokonce neváhá a svoje ruce umístí na moje boky, díky čemž se k sobě dostaneme o něco blíž. 

Naše zpocená těla se vlní na parketu a jsme k sobě opravdu blízko. Užíváme si ale zvuky hudby a aktuálně nás příliš nezajímá, jak to může na první pohled vypadat.

Když skončí několik rychlejších písniček, síní se rozezní pomalejší tóny, které ohlašují příchod sekce ploužáků.

Zpočátku se na Edvina nejistě podívám, ale on zřejmě ani v nejmenším neuvažuje, že bychom parket opustili. Místo toho si mě přitáhne do náruče blíž, což mě přinutí, položit mu ruce kolem krku.

Na rtech se mu rozlije úsměv a skloní pohled, aby se mi mohl dívat do očí.

První okamžiky nemluvíme, pouze si toho druhého prohlížíme a je to, jako kdybychom se přesunuli o půl roku zpátky, kdy jsme spolu tančili na vánočním plese. Atmosféra mezi námi houstne a moje srdce bije silněji.

Kdo ví, co by se tehdy stalo, kdyby nepřišel Fred a neodvedl by mě z dosahu tmavovlasého kluka pryč. Přihodilo by se něco víc? Nebo bychom zůstali pouze u tance?

A i když přemýšlím o minulosti a o otázkách, na které už nikdy nezjistím odpověď. Malá část mě si uvědomuje, že je to způsobeno faktem, že jsme se v té situaci ocitli znovu.

Co se teď stane? Cítí Edvin tu změnu nálady mezi námi taky, nebo si ji namlouvám jen já?

Zahloubám se do svých myšlenek natolik, že si ani neuvědomím, když vyjdu z rytmu písničky a zamotají se mi nohy dohromady. Ztratím balanc a málem spadnu.

Edvinovy silné paže se mi naštěstí bleskově obmotají kolem pasu a zachrání mě před potupou, která by dozajista následovala. Ve výsledku můj nepovedený výstup vypadá jako plánovaná otočka se záklonem.