Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 10.

Friday

Páteční snídaně probíhala kupodivu klidně. Martha měla skoro vybitý mobil, takže se zapojovala do konverzace a Niall neměl poznámky kvůli její závislosti. Niall vlastně neměl poznámky vůbec, protože na snídani nedorazil. Když jsem se Briana zeptala, co s ním je, jen pokrčil rameny a řekl, že mu prostě nebylo dobře. Jessica se s Marthou domluvila, že v sobotu zajdou na nákupy a chtěly mě vzít s sebou. Zdvořile jsem odmítla, protože už jsem měla vlastní plány v podobě poklidného studia s kávou v knihovně u svého všem očím schovaného stolečku. 

Ranní hodina dějin psychologie byla neskutečně úmorná. Starý profesor Crowley měl neskutečně monotónní hlas a jeho výklad by se dal přirovnat k bez ustání vrčícímu vysavači. Stejně nezáživný a nudný. Přesto jsem si dělala poznámky a celých devadesát minut ze všech sil přemáhala ospalost.

Po skončení jsem měla čtyřicet minut k dobru a tak jsem sešla do atria a v automatu na teplé nápoje si zakoupila skořicové cappuccino v papírovém kalíšku. Opatrně a celou cestu pozorujíc hladinu tekutiny jsem došla až před náš pokoj a s plnýma rukama si pomocí lokte a nohy pracně otevřela. Celý kolejní pokoj zel prázdnotou a tak jsem kalíšek odložila na noční stolek a u jednoho z malých psacích stolů si rozložila desky s poznámkami ze všech předmět, pečlivě roztříděnými do euro obalů. Vytáhla jsem papíry hustě popsané informacemi o traumatech a chtěla se do nich začíst když v tom někdo zaklepal na dveře a vzápětí je rozrazil a neurvale vešel dovnitř.

,,Nemyslim si, že zrovna moje sestra by to věděla..." zaslechla jsem povědomý protivný hlas a klapání vysokých podpatků. Ztuhla jsem na polstrované židli a strnule hypnotizovala papír v mých rukách.

,,Za zeptání nic nedáš, možná jen pár mozkovejch buněk, který stejně nemáš tak dělej a neblokuj ty dveře," odsekl druhý, bohužel také velmi dobře známý hlas.

,,Idiote..." ucedil ten první. Chtěla jsem se otočit, ale to už z předsíně do obytné části vešla Dakota s černými vlasy s modrým melírem přehozenými přes rameno, krátkým tričkem a vinylovými kalhotami. Když mě spatřila, jak se udivené krčím u stolu se skořicovým kafem v jedné a poznámkami v druhé ruce, nepěkně se ušklíbla a sjela celý pokoj pohledem,

,,Neni tu," sdělila Stylesovi, který vešel hned za ní.

,,Ne, ale je tu ta její přechytralá spolubydlící," kývl ke mě hlavou a ani se na mě nepodíval.

,,Ehm, smím se zeptat, kdo vám povolil sem vejít?" zeptala jsem se rozklepaně a snažila se, aby byl můj hlas pevný a odhodlaný.

,,Co je ti do toho?" prskla Dakota.

,,Nerada ti to říkám, ale tenhle pokoj je nejen Marthy, ale i můj, takže jak se zdá, je mi do toho docela hodně," pokračovala jsem a překvapilo mě, jak statečně můj tón zněl. ,,A rozhodně není volně přístupný jen abys tu předváděla svoje polonahé tělo, takže buď odejdi a nebo mi řekni co tu chceš," dodala jsem a upila ze svého kalíšku.

,,Chtěla jsem si promluvit se svou drahou sestřičkou, ale jak to tak vypadá, ta se někde ulejvá, takže jsem tu asi zbytečně," mračila se na mě při své jedovaté odpovědi. 

,,Takže můžeš tento pokoj s klidným srdcem opustit," usmála jsem se na ni falešně a dala jí tak jasně najevo, že tu není ani trochu vítána. Nasupeně se otočila k odchodu a dlouhými kroky odklapala z pokoje. Styles však ještě stále postával v pokoji a stejně jako před tím Dakota se na mě šklebil.

,,A ty potřebuješ co? Pro tebe platí to samé," odtušila jsem s povytaženým obočím.

,,Já čekám až zkrásníš, ale to je asi marný, takže já asi taky půjdu," vyplivl jedovatě a opustil místnost. Jeho slova mě zasáhla a ťala do živého. Věděla jsem, že to řekl schválně, aby mě ranil a ublížil mi a že on je z těch, kteří urážejí kohokoli, ať je sebekrásnější. Přesto jsem si jeho poznámku vzala k srdci a po zbytek svého osamoceného pobytu na pokoji je nemohla dostat z hlavy.