Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 21.

Zařadily jsme se do dlouhé linie dvojic a nervózně se pochechtávaly naší neschopnosti. Všichni vypadali odhodlaní vyhrát, jen já si připadala jako naprostý zoufalec, kterým jsem také byla.

,,Tak jo, fajn, žádný flákání, pokuste se vyhrát," povzbuzoval nás trenér, který si to vykračoval podél linie dvojic a všechny si náš měřil zkoumavým pohledem. ,,Je jedno, že neumíte běhat," zadíval se významně na mě a já zrudla. ,,Jde o to se snažit," dodal a zadíval se pro změnu na Nialla, který ho srdečně ignoroval a něco se smíchem vysvětloval Brianovi.

,,Prvních pět lidí na dráhu," zavelela profesorka Gilbertová. S úlevou jsem pozorovala, jak pět lidí, kteří nejsou já, spěchají na své místo na dráze. Společně s Jessicou jsme na všechny pokřikovaly a kupodivu se náramně bavily. Nikdy by mě nenapadlo, že se spolu se zamlklou Jessicou budu smát lidem, mnohem schopnějším než já, běhajícím na dráze a přeskakujícím překážky.

Když však přišla řada na Jessicu, smích mě poněkud přešel. Malá brunetka ostříhaná na ježka se zhluboka nadechla a vyrazila ke startovní čáře. Já ji s metrovým odstupem následovala, abych mohla dohlédnout na férový start a pak počkat, až doběhne do cíle vzdáleného jen pár metrů od startové čáry.

Jessica celou trať kupodivu nedoběhla jako poslední a vyčerpaně se svalila na trávník vedle mě. Vytáhla jsem  ji na nohy, aby se neválela na studené zemi a nenastydla se. Pár dalších ctižádostivých jedinců vyběhlo a já odvedla Jessicu ke stolečku s pitím, aby svlažila vyprahlé hrdlo.

..Jsi na řadě," vypadlo z ní po chvíli.

,,Co?" svraštila jsem obočí.

,,No běžíš," objasnila a ještě se napila. Na to jsem niv neřekla a jen hlasitě polkla. 

,,Tak pojď, to zvládneš," utěšovala mě Jessica a táhla mě směrem ke startu. Nechtělo se mi, ani trochu. Přesto jsem ji následovala a nechala se dovléct až ke zbylým třem lidem. Niall se na mě zpoza nějaké vysoké černovlásky zazubil a v očích mu vesele zajiskřilo. Úsměv jsem mu chabě opětovala a raději odvrátila pohled.

,,Start!" zařval trenér z ničeho nic. Než jsem se stačila rozkoukat, ostatní už dávno vyběhli. Rychle jsem je tedy napodobila a zhluboka oddechovala. Chystala jsem se přeskočit první překážku, ale to bych nebyla já, aby se to nějak nezvrtlo.

Málo jsem se odrazila (sveďme to prosím na přílišný odpor větru) a jako je mým ne příliš dobrým zvykem, zakopla jsem. Setrvačností jsem po dráze chvíli jela a úplně jsem cítila, jak mi drsný povrch sdírá kůži z tváře, dlaní a kolenou, kde se mi protrhly legíny. Zastavila jsem se a neodhodlala se zvednout. Cítila jsem se tak moc trapně, že jsem na své třetí hodině tělocviku už po třetí spadla a bylo mi do breku. Trochu jsem nadzvedla hlavu, ale pálení na levé tváři mě přinutilo se nehýbat a tak jsem ji opatrně zase položila na zem a hlasitě oddechovala.

,,Ježíš, to je fakt děsná padavka," ozvalo se mi za zády a následoval výbuch smíchu.

,,Ty jsi kráva, Rachel, vždyť hodila takovou držku, že si klidně mohla něco zlomit," ozval se něčí vyděšený hlas a po něm spěšné těžké kroky.

,,Vstávej, Phoebe," vybídl mě Rick, jehož jsem rozpoznala díky exotickému přízvuku. ,,Čekám na chvíli, kdy se tady na tom hřišti něco zlomíš," pronesl neveselým hlasem a chytl mě za loket.

,,Prostě nejsem sportovní typ," zamumlala jsem do povrchu běžecké dráhy a nechala se od něj vytáhnout do sedu.

,,Nikdo po tobě nechce, abys uběhla marathon, stačilo by, abys  nezakopla, kdykoliv k tomu máš příležitost," nabádal mě a oprašoval mi drobné kamínky z obličeje.