Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 1.

,,Mám tě ráda a jsem na tebe neskutečně pyšná, zlatíčko," zašeptala mi mamka, když mě k sobě v autě pevně tiskla a lehce se mnou pohupovala ze strany na stranu. ,,Slib mi, že mi budeš co nejčastěji volat a informovat mě, jak ti to jde," prosila mě, stále uvězněnou v jejím pevném objetí.

,,Slibuji, mami," potvrdila jsem, také šeptem, a nazpátek ji sevřela v náručí. Voněla pudrem a nějakou drahou voňavkou, jejíž stopa se jí otiskla do svetru a odmítala se ho pustit, přestože jsme sem jeli něco kolem tří hodin. Ještě chvíli se mnou kolébala, než své ruce rozmotala a odtáhla se.

,,Vyrostla jsi rychleji, než bych si bývala přála. Táta by na tebe byl pyšný," zamumlala tiše a plačtivě, a já jen čekala, kdy jí ukápne slza na dokonale nažehlené světlé jeansy. Já také neměla daleko k pláči. Byla jsem zvyklá na mamčinu neustálou společnost a pomoc v těžkých situacích. Vzdát se toho ze dne na den bylo těžší, než jsem čekala, ale v devatenácti by se měl člověk osamostatnit. A to mě právě teď čekalo. 

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře od mamčina starého Peugeota s oprýskaným červeným lakem a lehce promáčklými levými zadními dveřmi; pozůstatkem loňských událostí, kdy do nás nacouval náš starý soused, který svého, snad ještě staršího, Forda neubrzdil na náledí.

Obešla jsem auto a z kufru spolu s mamkou vyndala všechna zavazadla, kterých jsem opravdu neměla málo. Hodila jsem si na záda batůžek, do každé ruky popadla jednu tašku a vydala se k velkým vstupním dveřím.

,,Jaký že je to pokoj, zlatíčko?" zavolala mamka s plnýma rukama natahující se po kufru auta, aby ho zabouchla

,,Myslím, že 331B," křikla jsem na ni a ohromeně zírala na budovu. Už od pohledu byla stará, na spoustě místech se odlupovala omítka, přesto však působila majestátně a důstojně. Nemohla jsem uvěřit, že jsem skutečně tady. Očima jsem jezdila po tlustých zdech a zatajovala dech. Spousta lidí by řekla, že je to jen stará velká budova, ale pro mě znamenala více, než cokoli jiného. Pro mě znamenala slibnou budoucnost a hlavně důkaz, že mé celoživotní úsilí nepřišlo vniveč. 

Mezitím, co jsem okukovala svůj nový azyl, mamka došla až ke mně a také školu přejela pohledem. Široce se usmívala, přímo zářila. Byla snad ještě šťastnější než já. Po očku jsem se na ni podívala a sledovala, jak pohledem doslova hltá každý centimetr budovy.

Ještě chvíli jsme studovaly zevnějšek školy a pak se bez jediného slova obě rozešly k velkým proskleným dveřím. Při bližším pohledu jsem si všimla, že skla jsou trochu špinavá a zanedbaná, nijak jsem na to ale raději neupozorňovala a bez řečí zatlačila do dveří.

Vstoupila jsem do velikého atria. U jedné stěny byly rozestavěné plastikové židle modré barvy a ob tři byly oddělené malými kulatými stolky. U dalších, tentokrát menších, prosklených dveří, stál automat na teplé nápoje. Měla jsem neodolatelnou chuť jen stát a nasávat univerzitní vzduch, ale mamka už stála těsně u oněch dveří a pohledem mě vyzývala, abych si pohnula.

,,Máš pokoj až v horním patře, nejsou tu výtahy, budeme tam vše muset odnést," povzdychla si ustaraně při pohledu na množství mých zavazadel, bezpochyby s myšlenkou, že v autě jich ještě několik mám. Pokrčila jsem rameny. Ani takováhle okolnost mi nemohla zkazit dobrou náladu způsobenou přítomnosti na škole, o které jsem celý život snila.

,,No, tak půjdeme dvakrát," dodala jsem poněkud rozpustile a s přiblblým, ale spokojeným úsměvem si nadhodila batoh na zádech.

Když jsem stoupala vzhůru po žulových, nepochybně několik desítek let starých, schodech, cítila jsem v zádech mamčin upřený pohled. Znala jsem její názor na samostatnost žen v tomto ohledu, ale od tátovy smrti jsme toho musely zvládnout mnohem více a mnohem horší věci. Navíc jsem se stejně musela osamostatnit a pár schodů mi přece neublíží.