Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

bonusová kapitola

Už se pomalu ale jistě blížíme ke konci. Už chybí jen pár kapitol a tak jsem si řekla, že Vám tady ještě před koncem ujasním pár věcí. Nejedná se o žádné informace, bez kterých by příběh nedával smysl, jsou to spíš zajímavosti a důležité události v životě postav, které jsem měla vymyšlené a myslím, že by Vás možná mohly zajímat. Jsou to většinou příběhy vedlejších postav, tak snad to oceníte.

Proč Zayn chrání Phoebe?

Několikrát jsme byli svědky toho, že Zayn, aniž by se snažil Phoebe získat, ji chrání, dává na ni pozor a snaží se jí pomáhat. Ani Phoebe sama nikdy nezjistila, proč tomu tak je, ale nám to nemusí zůstat utajeno...

Před sedmi lety, Zayn

Seděl jsem u jídelního stolu nad zdánlivě nespočitatelným úkolem z matematiky. Lámal jsem si s tím hlavu už nějakou dobu a nemohl rozluštit, co s tím. Okousával jsem gumu od tužky a hnědé oči nenávistně upíral na linkovaný papír.

,,Zaynie!" vyrušil mě z ničeho nic pisklavý hlásek mojí mladší sestry. Zvedl jsem hlavu a usmál se na tu drobnou hnědovlasou dívenku, která mi až na podobný tvar obličeje nebyla skoro vůbec podobná. Měla modré oči a kaštanově hnědé rovné vlasy po tátovi. Vlasy měla momentálně spletené ve složitém drdůlku na temeni hlavy a hyperaktivně poskakovala na místě.

,,Dostala jsem tu roli," vypískla nadšeně a vrhla se mi kolem krku. Pevně jsem jí objal a stiskl.

,,Říkal jsem ti, že to dokážeš," zamumlal jsem jí do svetru a pustil, když se mi snažila vykroutit.

,,Nemůžu uvěřit, že budu tančit hlavní roli," poskakovala dál rozjařeně dokolečka a mávala kolem sebe hubenýma ručkama. V desíti letech pořád vypadala na šest a vypadané mléčné zuby tomuto dojmu akorát přidávaly.

,,Jsem na tebe pyšný, Zoe," usmál jsem se a i přes její protesty si jí znovu přitáhl do obětí.

Před jedním rokem, Zayn

Klečel jsem u nemocniční postele a držel Zoe za hubené prsty. Její propadlé tváře vypadaly děsivě, ale neřekl jsem jí to. Neřekl jsem jí, jak příšerně zničeně vypadá, jak unaveně působí. Ne. Mlčel jsem a jen jí držel za ruku a pozoroval její klidnou tvář smířenou se svým osudem, která se na mě chlácholivě usmívala. V šestnácti byla moc mladá na to, aby zemřela. Měl jsem pocit, že jestli ji budu dostatečně pevně držet za ruku, udržím ji tady. Na tomhle nepřívětivém světě, kde jsem kromě ní a mamky s tátou neměl nikoho. Byla mi nejbližší a já o ni nemohl přijít.

,,To bude dobrý, Zoe, neboj, Budeš v pořádku," šeptal jsem se slzami v očích lživá slůvka útěchy a popotahoval.

,,Nelži, Zaynie, poznám to," pousmála se vyčerpaně. ,,Já vím, jak na tom jsem, ptala jsem se doktora Kelena. Řekl, že šance na uzdravení je téměř nulová a ty to víš," usmívala se dál a jemným tónem hlasu mě osočovala ze lži. Zalkl jsem se vzlykem a zabořil obličej do matrace její postele.

,,Nemůžeš mě tu nechat," šeptal jsem tak, že musela mít potíže mě slyšet.

,,To zvládneš, jsi silnější, než si myslíš," hlesla v opověď na mou zoufalou prosbu smísenou s příkazem.

,,Prosím, Zaynie, obejmi mě," zaprosila vyčerpaně a modré oči se na mě unaveně usmívaly. Celý ubrečený jsem se zvedl ze země, posadil se na její lůžko, pomohl jejímu vysílenému hubenému tělíčku se zvednout a pevně jsem jí sevřel v náručí.

,,Budeš mi chybět, bráško," špitla a pak klid v nemocničním pokoji narušil pronikavý monotónní zvuk, který vydával přístroj na měření tepu, jež až do teď pravidelně pípal, a mě Zoino drobné tělo ztuhlo v rukou.