Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 69.

Vstala jsem, obličej stále opuchlý. V noci jsem zase plakala, protože mě zaplavil stesk po Harrym. Po jeho teplém objetí a láskyplných slůvkách. Věděla jsem, že to vše je už za mnou, že už se nikdy neocitnu u něj. Tak blízko, jako jeho přítelkyně, jako jeho láska. Teď už jsme minulost, jen bolestivá vzpomínka...

S námahou jsem vstala a bez zjevného zájmu se oblékla. Vypadala jsem neupraveně a hlavně nesmírně unaveně  a zoufale, což jsem také byla. Ale bylo mi celkem jedno, že vypadám, jako kdyby mě sežvýkala kráva, už mi na ničem nezáleželo.

Na vyučování jsem nedávala pozor, jen jsem seděla shrbená v předních lavicích a předstírala, že neexistuji. Na hodinách, které jsem měla společné s Harrym, jsem si sedala úplně dopředu, abych se vyhnula jeho bezpochyby nenávistnému pohledu a snažila jsem se budit co nejméně pozornosti. 

Dařilo se mi to a proto jsem do oběda přečkala, aniž bych na něj narazila a byla nucena se mu podívat do očí. Můj život se teď smrskl jen na pár věcí a to dojít do učebny, kde si odsedím hodinu a pak se tak, abych na něj nikde nenarazila, přesunout do další. Nic těžkého, nic zábavného.

Ploužila jsem se po chodbách jako tělo bez duše, všichni se mi vyhýbali a vesměs jsem trávila čas sama. 

V úterý po první hodině jsem zamířila na dámské toalety, kde jsem se konečně po třech dnech vytrhla z letargie.

Zaregistrovala jsem to až po nějakém čase, protože jsem byla až příliš zabraná do svých myšlenek, ale když jsem si stoupla před zrcadlo, abych si v umyvadle pod ním umyla ruce a na chvíli jsem se zaposlouchala do zdánlivě hrobového ticha, zaslechla jsem to.

Tiché a zoufalé vzlyknutí. Překvapeně jsem se otočila a napnula uši, abych si byla jistá, že se mi to jen nezdálo. Znovu.

,,Halo?" zavolala jsem a rozhlížela se po záchodcích. Zamčený nebyl žádný, ale dveře zavřené u všech.

,,Halo? Je tu někdo?" pokračovala jsem a přešla k řadě dveří, abych se mohla podívat co se děje.

A pak se jedny, úplně na konci, otevřely a na mě vykoukl kulatý a vyděšený obličejík nějaké blonďaté dívky. Oči měla stejně zarudlé jako já, skelné slzami a obličej opuchlý od pláče. Bylo to tak bizarní, jak jsme se na sebe dívaly, obě zoufale ubrečené, obě na dně.

,,Co- co se ti stalo? Jestli se tedy můžu zeptat..." zajímala jsem se a přišla o něco blíže ke kabince, ve které dívka našla útočiště. Neodpověděla. Jen na mě vyděšeně koukala a vypadala, že jí za chvíli vpadnou oči z důlků.

,,Já jsem Phoebe, kdo jsi ty?" zkusila jsem to jinak a sedla si na zem, stejně jako ona.

,,Marika," šeptla a já se na ni usmála.

,,Těší mě, Mariko," ujistila jsem ji. Můj úsměv musel vypadat nepřirozeně, protože ať jsem se snažila sebevíc, své ubrečené oči jsem k něčemu jako úsměv přinutit nedokázala. Na to jsem byla moc unavení a smutná.

,,A-a jsi v pořádku?" optala jsem se, i když bylo zcela zjevné, že není.

,,Ani trochu," nevesele se usmála a mě srdce sobecky zaplesalo radostí nad tím, že nejsem jediný zoufalec.

,,A... mohu se zeptat, co se... ehm, co se ti stalo?" podrbala jsem se nervózně ve vlasech. ,,Tedy... jestli mi to říct nechceš..." přispěchala jsem honem s omluvou, když jsem si všimla jejího smutného a zničeného výrazu.

,,No... někomu to říct stejně musím," pokrčila rameny s nešťastným povzdechem. ,,Jsem těhotná..." vydechla s pohledem upřeným na své sepnuté ruce v klíně.