Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 17.

Ráno mě probudilo příšerné kňučení. Zděšeně jsem se vymrštila z postele a začala se rozhlížet, co se děje. Jakmile jsem se trochu probrala, došlo mi, že se jedná o psí kňučení. Včera ve víru sdělování si temných tajemství jsme obě úplně zapomněly, že je stále ještě na zahradě. A jestli tam byl přes noc, musel být příšerně vymrzlý. Nazula jsem si bačkory, abych nemusela po studených dlaždičkách na chodbě ťapkat bosky a seběhla dolů. 

V obýváku bylo psí kňučení ještě mnohem zřetelnější. Otočila jsem klíčem v zámku a uhnula z cesty, aby mohl ubohý pes zmrzlý na kost vběhnout dovnitř. Willy se vřítil do domu a okamžitě skočil na sedačku, kde se snažil zahrabat do hromady polštářů. Popoběhla jsem  k němu a zabalila ho do chlupaté šedé deky. Ignorovala jsem fakt, že za normálních okolností by mi mamka vynadala, že deku ušpiní. V tuhle chvíli, kdy mu hrozilo podchlazení, by to akceptovala i ona.

Schoulil se mi do náruče a nechal se ode mě hladit i po čumáku, kde to obvykle bytostně nenáviděl. Houpala jsem s ním a třela mu kůži, abych mu do ní vmasírovala teplo. Po několika minutách se přestal klepat a dokonce se i vymotal z deky. Nechala jsem ho na pohovce, kde se líně rozvaloval a uvařila jsem si čaj. Stará varná konvice v rohu kuchyně nepříjemně syčela. Z lednice jsem si vyndala načatý jogurt a spolu s cereáliemi a jablkem, které jsem si nakrájela, jsem si ho kydla do misky. Se snídaní a Willym v patách jsem se vrátila zpět do pokoje, kde jsem se uvelebila na posteli a zapnula mobil. Chtěla jsem se poohlédnout po nějakých těch brigádách, ale jelikož jsem nechtěla vzbudit mamku bezpochyby tvrdě spící u sebe v ložnici a tudíž u jediného počítače v domě.

Po nějaké době hledání jsem narazila na nabídku na práci v knihkupectví. Když jsem odkaz rozklikla, zjistila jsem, že knihkupectví je jen dvacet minut autobusem od školního kampusu. Nadšeně jsem vypískla, protože práce v obchůdku s knihami se mi zdála jako práce snů. Napsala jsem si telefonní číslo na papír spolu s telefonním číslem do jedné kavárny a rychlého občerstvení. Kdyby mě náhodou nevzali, potřebovala jsem alespoň zadní vrátka. Papírek s čísly jsem nechala na nočním stolku s tím, že po cestě domů do podniků zavolám a odnesla jsem špinavé nádobí do kuchyně. U jídelního stolu seděla shrbená mamka s hrnkem kávy v ruce. Nepřítomně se dívala do zdi a hypnotizovala fotografie na ní přibité.

,,Dobré ráno," zahlaholila jsem s úsměvem ve snaze dodat jí alespoň trochu dobré nálady.

,,Dobré ráno," hlesla sklesle a ani se na mě nepodívala.

,,Jak se cítíš?" zeptala jsem se na rovinu a posadila se vedle ní.

,,Jako člověk bez práce," odtušila bez života a dál skenovala fotografie na zdi.

,,Možná tě potěší, že jsem si začala hledat brigádu," pochlubila jsem se.

,,A jakou?" otočila se na mě skepticky mamka.

,,Našla jsem místo v knihkupectví, jedné kavárně a pak v rychlém občerstvení. Ve vlaku jim zavolám," informovala jsem ji šťastně.

,,To rychlé občerstvení se mi ani trochu nelíbí," 

,,Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení, mami," ujistila jsem ji a objala ji okolo krku.

,,To zvládneme, uvidíš," povzbuzovala jsem ji.

,,To doufám..." povzdychla si a obětí mi opětovala.

xxx

Zbytek dne jsem strávila s mamkou. Upekly jsme drobenkový koláč a hledaly stálá pracovní místa, pro která by byla mamka se svou kvalifikací vhodná. Narazily jsme na několik poměrně dobře placených míst, jejichž sídla nebyla příliš vzdálená. Mamka mi slíbila, že jim hned zítra ráno zavolá a poptá se, zda by o ni měli zájem a ozve se, jestli uspěla či nikoliv.