Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 73.

Celé jaro mi splynulo do obláčku štěstí a radosti. Venku už bylo teplo, s Harrym jsme často chodili ven  a trávili spolu většinu času. Občas jsme se samozřejmě hádali a neobešlo se to ani bez slzy a nedorozumění, ale oba jsme se už trochu naučili, jak v tom chodit, takže to nevygradovalo jako tehdy v lednu.

Také jsem se začala připravovat na závěrečné zkoušky, které jsem skládala z psychologie, dějin psychologie, literatury a jako poslední předmět jsem si zvolila hudební dějiny. Jelikož jsem se učila průběžně po celý rok, nebyl to pro mě  až takový problém, jako třeba pro Harryho, který se opravdu denně učil několik hodin a stejně prolezl jen s odřenýma ušima.

Na konci května jsem také odevzdala svou práci z kreativního psaní, na kterou jsem byla opravdu náležitě pyšná. Esej i text v podobě novinového článku jsem odevzdala vypracované do nejmenšího detailu a při prezentování své opravdu krví a potem vykoupené prezentace jsem nejdříve málem omdlela nervozitou a pak se rozplakala, když jsem mluvila o posledních letech, kdy má nejmilejší kapela hrála a můj oblíbený zpěvák pomalu ale jistě umíral a promítalo se to i do jeho tvorby.

Pan profesor Watters si mě následně zavolala do kabinetu s tím, že i když ještě nečetl mé texty, je si jist, že budou úžasné a že má prezentace byla nejlepší ze všech. Samozřejmě mě to zahřálo u srdce a celý den jsem se pak vznášela na obláčku chvály a pýchy, který splaskl, jakmile jsem přišla k Harrymu do bytu a musela jsem se zase začít učit na závěrečné zkoušky.

Ty jsme nakonec složili skoro všichni. Já na výbornou, Martha, Niall a Brian tak, že nepatřili ani k nejlepším, ale ani mezi ty, co to zvládli jen tak tak a Enrico, který podcenil přípravu to měl opravdu jen o jednotky bodů.

Harry je složil také úspěšně, což jsme hned tu noc oslavili něžným milováním a následně filmovou nocí, která mě doslova vyčerpala, takže jsem druhý den po škole chodila jako mrtvola. Ale stálo to za to, říkala jsem si a v duchu se šťastně usmívala.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme s Harrym spolu, že se držíme za ruce na veřejnosti, že se líbáme a že... Harry sice nebyl můj vysněný princ na bílém koni, ale byl mnohem lepší a hlavně mnohem vtipnější než bývali kluci, jejichž typ jsem si domněle vysnila.

Opravdu jsem prožívala neskutečné štěstí, které na několik týdnů zakalila nenadála Jessičina smrt. Vzpomínala jsem na ni s láskou a chyběla mi, ale nikdy jsem k ní neměla tak blízký vztah jako třeba Martha, která z toho byla úplně zničená. Pohřeb byl malý a skromný, Kristine s panem Geerem nás všechny srdečně, i když trochu slzavě uvítali. Kluci přinesli každý pugét bílých růží, které, jak řekl Enrico, Jessicu dokonale vystihují. Položili jí je na náhrobek a všichni jsme se s ní rozloučili tichým ,,sbohem" a pak každý po svém, když jsme postupně přicházeli k náhrobku a říkali jí poslední slova, která od nás nestihla zaslechnout ještě zaživa, protože v posledních týdnech jejího života jsme ji nemohli vídat.

,,Budeš mi chybět," ujistila jsem ji a slaná kapka mi skanula po tváři. ,,Chci jen, abys věděla že... i když jsi nechtěla, abych byla s Harrymu, což bylo nepochybně v tvých očích pro mé dobro, jsem s ním šťastná a... neubližuje mi. Chtěla... chtěla bych tě naposledy obejmout, naposledy se s tebou zasmát a naposledy se naobědvat, zatímco ty budeš vyprávět o nějaké dovolené nebo se s Enricem dohadovat o brutalitě býčích zápasů. Je nefér, že jsi to z nás šesti byla zrovna ty, kdo odešel. Přitom jsi byla nejhodnější," nakonec se mi zlomil hlas a já musela odejít, jinak bych se neovládla a propukla v hysterický pláč.

Po pohřbu jsem pár týdnů nebyla nejveselejší, což se Harry snažil změnit všemožnými způsoby a když mě jednoho dne vzal do ohromného starožitnictví v centru města, rozplakala jsem se, ale tentokrát štěstím. Měli zde nepřebernou sbírku všemožných desek a já tam strávila několik hodin dýcháním vůně starých knih a prohlížením obalů alb. Harry věděl, jak na mě.