Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 49.

Týden u mamky pro mě byl dost nepříjemný. Její chladné pohledy mě provázely na každém kroku a odtažité chování také nebylo dvakrát příjemným faktorem.

Když tedy konečně nastala neděle, kdy mě měl Zayn odvézt zpět do školy, nesmírně se mi ulevilo.

Jeho auto zastavilo před domem přesně v pět, jak jsme se domluvili, a já se div nepřerazila, když jsem se hnala ke dveřím, abych už mohla z toho domu utrpení vypadnout. S mamkou jsem se rozloučila jen neosobním ,,Ahoj" a pak už úlevně nastupovala do auta.

,,Docela jsi odtamtud prchala, co se stalo?" zasmál se, když jsem se připoutala.

,,Vlastně nic, jen se moje mamka chovala... jako moje mamka," pokrčila jsem rameny a zadívala se z okna, abych mu dala najevo, že se o tom nechci bavit.

,,Nemáš nějaké nové zprávy o Harrym?" změnila jsem téma. Zvědavost a naděje v mém hlase byly jasně znatelné.

,,Moc ne. Vim jen to, že Tomlinson je na tom furt bledě a tak to pro Harryho moc dobře nevypadá," pokrčil rameny. Jakmile to vypustil, vhrkly mi do očí slzy.

,,Promiň!" vyjekl, jakmile si to uvědomil. ,,Tak jsem to nemyslel, já..." začal.

,,Byl jsi jen upřímný, neomlouvej se," otřela jsem si slzy. ,,Vím, že to s Harrym vypadá bledě," pokývala jsem smutně hlavou.

,,Dostaneme ho z toho," ujistil mě stejně jako Martha, ale já začínala pochybovat. Čím více lidí se k tomu vyjádřilo, tím méně jistá jsem si byla tím, že Harryho propustí.

xxx

Následující dny, které jsem jen nervózně proseděla v lavici a nebyla schopná se na nic soustředit, mi splývaly. Když jsem se konečně probudila v sobotu, na kdy byl naplánovaný soud, nervozita se vyšplhala na maximum.

Strašně moc jsem doufala, že z toho Harryho dostaneme. Přece nemohl skončit ve vězení!

U soudu jsme měli být v deset ráno, takže jsem měla spoustu času se nervovat. Nešla jsem ani na snídani, i když mě Martha přesvědčovala, že by mi prospěla a jen se choulila na posteli a okusovala si nehty.

V devět jsem zamířila do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu a jemně se namalovala Marthinými šminkami. Nechtěla jsem to nijak přehánět, ale zároveň jsem chtěla působit elegantně a věrohodně a ne jako vyděšená ubrečená holka, co teprve před rokem dosáhla dospělosti.

Od paní Kingové jsem měla vypůjčenou tmavě modrou pouzdrovou sukni, bílou košili a přiléhavé, také tmavě modré, sáčko. Paní Kingová byla o něco mohutnější, takže mi byla sukně i sáčko trochu větší, přesto jsem vypadala hezky a upraveně. Od Marthy jsem si vypůjčila černé lodičky, jejichž špičky jsem si vycpala kapesníkem, aby mi nebyly o tolik větší a byla připravená vyrazit.

Před kampusem jsme se potkaly s Dakotou, která kupodivu měla na sobě podobný úbor jako já a vypadala jen o něco méně nervózně.

,,To bude dobrý," pronesla směrem ke mě, ale hlas se jí třásl natolik, že mi bylo jasné, že tím uklidňuje spíše sebe. Za minutu dorazil i Zayn, v jeansech, bílé košili a saku.

Nestáli jsme tam ani deset minut a před budovou už parkoval naprosto klidný pan King.

,,Nebojte se, děvčata," usmál se na nás povzbudivě. ,,A Zayne," doplnil se, když se na něj Malik zamračil. Úsměv jsem mu zkoprněle oplatila. Všichni jsme seděli na měkce polstrovaných sedadlech a  ani nemukli. Pan King zastavil před budovou, kde se měl konat soud a se Zaynem počkal, až obě na roztřesených nohách vystoupíme. Potom zamkl auto a podržel nám dveře od soudní budovy.