Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 64.

Celý týden jsem se pod Moniným obviňujicím pohledem cítila strašně. Když konečně nastal pátek odpoledne, usoudila jsem, že nastal čas se jí omluvit. Nikomu jsem neřekla, co mám v plánu a prostě se od oběda vytratila.

Netušila jsem, kde jí hledat a tak jsem prostě bezcílně bloumala po škole a doufala, že na ní natrefím. Už jsem pomalu přestala doufat, že bych jí v té spleti chodeb kdy mohla najít, když jsem spatřila Gabrielliny kudrnaté vlasy a hned vedle ní Moniny hnědé.

,,Mono!" vykřikla jsem doufaje, že mě zaregistruje. Měla jsem štěstí a bruneta se doopravdy otočila.

,,Mono, potřebuji s tebou mluvit," doběhla jsem k ní a zadívala se ji do hnědých očí, ktetými na mě vrhala ne zrovna přívétivý pohled.

,,O čem?" vypálila nepřátelsky a já se podvědomě přikrčila. Už mi to nepřipadalo jako dobrý nápad.

,,No... chtěla jsem se ti omluvit za to, jak-" začala jsem, ale nedostala jsem šanci myšlenku dokončit.

,,Na to je pozdě, Phoebe. Kostky jsou vrženy," odfrkla si a nepřátelskost z jejího hlasu doslova tryskala.

,,Takže-" chtěla jsem promluvit, ale znovu mě přerušila.

,,Takže máš smůlu, já ti odpoušét nebudu a věř, že sis zadělala na pěknej problém," zasyčela a bez ohlédnutí i s Gabriellou odešla.

Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co si mám myslet.

,,Ahoj Phoebe,"poližil mi někdo ruku na rameno. Trhla jsem sebou, protože jsem to nečekala, ale když jsem za sebou spatřila Fridu, usmála jsem se. Frida tu pro mě byla vždy, když jsem na tom byla bledě. Zasloužila si, abych se k ní chovala hezky.

,,Ahoj," můj hlas zněl zastřeně, jako bych několik dní nemluvila a ona si toho očividně všimla.

,,Děje se něco?" zajímala se ustaraně.

,,Ne... všechno ehm, všechno je v pořádku,"odkašlala jsem si uprostřed věty. Jako bych měla v krku nějaký knedlík.

,,Já ti to nějak nevěřím," svraštila pochybovačně obočí a já se znovu pokusila o úsměv, jenže z toho vyšel spíš škleb.

,,Hele, řekni mi to, lhaní ti doopravdy nejde," pobídla mě a já poraženecky svěsila ramena.

,,Mona mi vyhrožuje. Tedy respektive..." nadechla jsem se, abych Fridě odvyprávěla celý ten příběh, ve kterém jsem rozhodně nebyla nevinně. ,,Chtěla se kamarádit s mými přáteli a já jí to tak trochu překazila. Je na mě dost naštvaná, což je naprosto pochopitelné, chtěla jsem se jí omluvit, jenže tu omluvu nepřijala a řekla mi, že jsem si to pěkně zavařila. Mám-mám strach z toho, čeho je schopná," k mému překvapení se Frida začala smát. Vytřeštila jsem na ni oči, protože ta situace mi připadala všechno, jen ne k smíchu.

,,Čemu-čemu se směješ?" dívala jsem se na ní trochu jako kdyby spadla z Marsu a mě tak opravdu trochu připadala.

,,Co... co by ti ta, ha, co by ti ta... holka asi mohla provést?" vyrážela ze sebe mezi zachváty smíchu. Překvapeně jsem zamrkala.

,,No... já nevím, ale určitě něco, co by se mi moc nezamlouvalo..." pokrčila jsem rameny. ,,Thomase jsme taky považovali za neškodného a co se z něj vyklubalo..." pokrčila jsem rameny.

,,Kdo je Thomas?" teprve teď mi došlo, že o tom incidentu neví.

,,To máš jedno, jde o to, že mi nemusí ublížit fyzicky. Klidně... klidně na to může jít přes psychiku a..."